51. kapitola

    Nervózně jsem přecházela po ložnici a byla přitom nesmírně vděčná, že se Almiel ještě nevrátila, neboť se mi ani náhodou nechtělo hovořit o tom, co se ve stájích přihodilo. Natožpak jí přiznat, jak naivní jsem byla, když jsem doufala, že se Haldir zachová správně, jakmile se dozví, že jsem v očekávání. Jenže on mě namísto toho obvinil, že jsem mu tehdy lhala a nechtěla s ním mít dítě úmyslně, jelikož by to narušilo mé plány. Z nějakého mně neznámého důvodu však ani po tomhle svůj názor na naši společnou budoucnost nezměnil a zarputile trval na svém ultimátu.

A já se zoufale snažila vymyslet, jak se z téhle svízelné situace dostat. Ale čím déle jsem nad tím dumala, tím bezradnější a zdrcenější jsem byla. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem vytáhla jednu ze svých dýk a zlehka si přitiskla její ostří k zápěstí. Než jsem se rozhodla, že to prostě nemůžu udělat… ne, když jsem dala své slovo… ne, když jsem zodpovědná i za jiný život než jen ten svůj. Navíc… daleko uspokojivější mi v tu chvíli připadala představa, jak tu zbraň obracím proti Haldirovi… vsadím se, že by byl tak překvapený, že by se ani nestihl bránit…

Ale ačkoli jsem si na kratičký okamžik dovolila opájet tou vidinou, zároveň jsem si až příliš dobře uvědomovala, jak nesmyslná je. Ne, že bych to nedokázala, třebaže bych se nevyhnula jistým výčitkám svědomí, spíš jsem pochybovala, že by se ten čin dal ututlat. Jedině, že bych se vymluvila, že mě Haldir napadl, jenže to by u krále nejspíš vzbudilo až přílišné podezření. Musel by to udělat někdo jiný… třeba Amras… kdyby ovšem právě teď neodpočíval na lůžku zraněný… a to jen kvůli mně…

O Glorfindelovi jsem ani neuvažovala, to spíš Elrond by mohl Haldira přesvědčit, aby tu absurdní myšlenku pustil jednou provždy z hlavy, ale cosi mi říkalo, že na jeho zatvrzelost by byla i jeho diplomacie krátká. A pak… dovedla jsem si živě představit, jak by asi princ reagoval, až by zjistil, co jsem před ním zatajila. Příčilo se mi ho do toho zatahovat a přidělávat mu tak další starosti, ale měla jsem snad na vybranou? Ostatně po tom incidentu s Belegem mi přece vyčetl, že jsem se mu se vším nesvěřila, a ačkoli okolnosti byly nyní poněkud odlišné, přesto jsem nepochybovala o tom, že tohle je jediné správné řešení. Což mi ten úkol ovšem příliš neulehčovalo…

Zrovna jsem začala zvažovat, jestli se za ním raději nevypravit hned, aby měl případně dostatek času onu nenadálou komplikaci pořešit, když tu se ozvalo zdráhavé zaklepání na dveře a na mé vyzvání vstoupil dovnitř ellon, kterého bych tedy rozhodně nečekala. Až jsem si říkala, jestli se mě Valar náhodou nerozhodli za něco vytrestat, když mi po králi a Haldirovi ještě seslali do cesty právě jeho, a jen s obtížemi jsem se přinutila k čemusi, co mělo aspoň připomínat přátelské pousmání.

„Lady Lothíriel,“ pozdravil mě Lindir celkem uctivě a já mu na to odpověděla předepsaným pokývnutím hlavy, absurdnost našeho navenek zdvořilého chování přespříliš zjevná, než abych zůstala pouze u toho.

„Tohle přece není zapotřebí, pane,“ pravila jsem, zatímco jsem dumala, co ho za mnou asi přivedlo. Že by s ním už Elrond hovořil? A nebo mi při našem posledním setkání nestihnul říct všechno? Přišel snad, aby mi opět sdělil, jak opovrženíhodné mé konání je, a že bych měla nechat prince na pokoji? „Vždyť oba dobře víme, že nejsem žádná lady.“

„Budete si brát prince a tím byste ten titul získala i bez falešného rodokmenu,“ odtušil poněkud vyčítavě. „Už tehdy jsem se domníval, že děláte chybu… a vidím, že jsem měl pravdu a celý ten Váš útěk nepřinesl zhola nic dobrého. Nikomu.“

Z tónu jeho hlasu mi okamžitě došlo, koho zejména má na mysli, a já nešťastně svěsila hlavu. „Je mi to opravdu moc líto… vím, že to byl Váš přítel… a…“ Bezradně jsem se odmlčela, protože jsem si až příliš dobře uvědomovala, že žádná slova nemohou přivést Saerose zpět a ani odčinit mou spoluvinu na jeho skonu.

„Nechte toho!“ pronesl Lindir lehce podrážděně. „Kvůli tomu tady nejsem! Ostatně myslím, že si tu záležitost vyčítáte dostatečně i bez mého přispění, a já bych byl velice nerad, kdybych Vám opět musel ošetřovat nějaká zranění, rozumíte?!“

Mlčky jsem přisvědčila.

„Výborně!“ stačilo mu to zjevně jako odpověď. „Jak jistě víte, lord Elrond si přál, abych o Vás po jeho odjezdu pečoval. Můžete mi potvrdit, že je to skutečně i Vaším přáním?“ V jeho hlase jsem zachytila jakýsi divný podtón, skoro jako kdyby doufal, že to popřu a on bude toho nepříjemného úkolu zproštěn, jenže v tomhle jsem ho musela, ač nerada, zklamat.

„Vím, že mě nemáte příliš v lásce,“ začala jsem zdráhavě a jeho znechucené odfrknutí mi prozradilo, že tohle jeho city ke mně ani zdaleka nevystihuje. „Avšak kromě lorda Elronda jste jediným léčitelem, kterému důvěřuji. A… slibuji, že nevyvedu žádnou pošetilost, abych Vám zbytečně nepřidělávala práci.“

„Dobrá tedy, potom jsme zřejmě domluveni,“ rezignoval kupodivu bez dalších okolků. „A nyní mi dovolte, abych Vás doprovodil do síně. Je již čas oběda a všichni včetně krále čekají toliko na Vás.“