52. kapitola

    „Proč jste to neřekl hned?!“ zalapala jsem polekaně po dechu, protože to poslední, co jsem nyní potřebovala, byla podobná nevítaná pozornost zaměřená mým směrem. Nemluvě o tom, že můj pozdní příchod nepochybně vzbudí u krále další vlnu nevole…

„Musíme si pospíšit!“ pronesla jsem naléhavě a aniž bych čekala na Lindira, sama jsem vyrazila ke dveřím, neochotná zdržet se jen o chvilku déle a zhoršovat tak mou už dost nepříjemnou situaci. O to víc mě zaskočilo, když mě ten ellon rezolutně popadl za paži a zbránil mi v odchodu.

„Takhle tam přece jít nemůžete!“ napomenul mě tónem, který prozrazoval, že se do toho vměšuje vyloženě nerad. „Máte ve vlasech slámu a ty šaty vypadají, jako kdybyste si v nich snad ustlala někde na kupce sena! Co jste to zase prováděla? To chcete krále úmyslně popudit?! A navíc urazit před hosty?! Připadá Vám to za daných okolností moudré?!“

„Netušila jsem, že je to tak zlé…“ zamumlala jsem, zatímco jsem volnou rukou hrábla do kdysi úhledného účesu. Ke svému znepokojení jsem zjistila, že už má do úhlednosti hodně daleko a navíc je skutečně přizdoben několika stébly, které jsem sice okamžitě odstranila, ale pochybovala jsem, že tím je ten problém vyřešen. A soudě podle Lindirova odfrknutí jsem se nemýlila.

„Nechápu, že už nejste dávno připravená! Vždyť jste přece musela vědět, že bude Vaše přítomnost při obědě vyžadována!“ zlobil se na mě, nejspíš proto, že dostal za úkol mě přivést a takto mě rozhodně prezentovat nechtěl. Ne kvůli mně, o tom jsem si žádné iluze nedělala, neměl mě prostě rád a pochybovala jsem, že se to někdy změní, to spíš kvůli princi… a nebo snad lordu Elrondovi, jejichž důvěru by nerad zklamal.

„Kde máte komornou?“ pokoušel se mi pomoct, ale ačkoli jsem jeho snahu oceňovala a dobře jsem si uvědomovala, že sama se obstojně učesat nedokážu, stejně jsem nemínila svou přítelkyni rušit, když měla nyní docela jiné starosti.

„Obávám se, že je zaneprázdněna jinde,“ odvětila jsem, než jsem přešla ke stolku a začala hledat hřeben, abych si z vlasů aspoň vyčesala zbylá stébla a spletla je do hladkého copu, což byl tak jediný účes, který jsem měla šanci zvládnout.

Lindir mě ale nevydržel pozorovat ani natolik dlouho, abych požadovaný předmět stihla nalézt. „Na tohle opravdu nemáme čas!“ štěkl po mně nepřívětivě, načež se bez nějakého vysvětlení vyřítil ze dveří.

Nevěděla jsem, co má v úmyslu, a tak jsem neúspěšně pokračovala ve svém pátrání, dokud jsem to posléze nevzdala a s rezignovaným povzdechem se nepustila do svých vlasů pouze prsty. Jakžtakž se mi podařilo uvolnit všechny prameny, když se Lindir vrátil. A ne sám.

„Prosím posaďte se, lady Lothíriel,“ vybídl mě, jeho slova sice uctivá, ovšem jeho tón příkrý a netrpělivý. „Tady Idril se už o Vás postará.“

Ihned jsem se chystala protestovat, protože můj stav už byl příliš pokročilý, než aby se dal během převlékání přehlédnout, ale Lindir nejspíš poznal, co se mi honí hlavou, neboť si pospíšil s upřesněním, že mě ta elleth pouze učeše a mezitím se snad podaří mou komornou nalézt, aby se zhostila svých povinností.

„Děkuji,“ neubránila jsem se vděčnému pousmání, než jsem se svěřila do rukou oné neznámé dívky, která bez zbytečného otálení umně upravila mé vlasy do složitého uzlu a pak se na Lindirův pokyn opět vzdálila.

„Tak tohle bychom měli…“ konstatoval s jistou úlevou. „Teď šaty… jaké chcete vyndat?“ Tiché vrznutí prozradilo, že otevřel skříň a čeká na mou odpověď.

A já se nemohla nezasmát. „Já ani nevím, jaké mám…“ přiznala jsem a v duchu se vyplísnila, že jsem Almielinu básnění o své garderobě nevěnovala větší pozornost. Jenže tohle pro mě prostě nikdy nebylo důležité. Dříve mi stačila čistá uniforma… a přestože se od té doby mnohého změnilo, stále jsem o tom smýšlela stejně. „Nemůžete mi něco vybrat sám? Určitě víte lépe než já, co se hodí pro podobnou příležitost…“

„Oh Valar, tohle mi snad lord Elrond udělal za trest!“ neodpustil si Lindir procítěné zaúpění, než se začal probírat mými šaty a po chvilce se pro jedny z nich rozhodl.

„Modro-bílé… myslím, že v těch ostudu neuděláte,“ zhodnotil je stručně. „Doufám, že obléct se už zvládnete sama!“

Upřímně jsem v to také doufala, ale nakonec mi se všemi těmi háčky a šněrováním musel přece jen – byť značně neochotně – pomoci. „Neříkala jste mi docela nedávno, že mi nebudete přidělávat práci?!“ vyčetl mi, zatímco s překvapivou zručností popotahoval tkanicí.

„Omlouvám se… tohle je naprosto výjimečně. A slibuji, že odteď už o mně nebudete skoro ani vědět,“ přísahala jsem a opravdu jsem to mínila dodržet.

To jsem samozřejmě ještě netušila, jak brzy svou přísahu poruším…