55. kapitola
Ne poprvé od svého návratu do Eryn Galen jsem měla silné nutkání se prostě otočit a prchnout. Jedno kam, hlavně když to bude dostatečně daleko od krále a všech mých problémů… Jenže před některými věcmi se utéct nedá… nemluvě o tom, že má čest mi podobnou zbabělost nepovolovala.
„Ano, je to tak, můj pane,“ odhodlala jsem se k přiznání, i když jsem netušila, co mi má upřímnost může přinést. Zatím se k mé úlevě zdálo, že se králi daří udržet svůj pověstný temperament na uzdě.
„A je to zcela určitě Thranduilovo?“ ujišťoval se a ačkoli jsem si říkala, jestli bych neměla projevit rozhořčení nad takovou otázkou, jak se na správnou dámu sluší, nakonec jsem se k tomu nedokázala přimět.
„Ano, nad vší pochybnosti, můj pane, s nikým jiným jsem nebyla,“ odvětila jsem, zatímco jsem se v duchu strachovala, jak se zachová, když teď tohle ví.
„Pokud si dobře vybavuji pravidla etikety, tak jsi s ním coby svobodná urozená elleth neměla co pohledávat o samotě!“ neodpustil si úsečnou poznámku.
„To máte naprostou pravdu, můj pane,“ přisvědčila jsem kajícně. „Ovšem jsem pouze elleth… má vůle není tak silná jako vůle ellona… a Váš syn dokáže být více než přesvědčivý…“ zahrála jsem na jeho ješitnost, ostatně vždyť on sám mi při našem rozhovoru tvrdil, jak jsou ženy slabé a neschopné. Tak proč tuhle jeho urážku nevyužít ve svůj prospěch?
„Tomu věřím…“ přitakal, hlas jemně zabarvený samolibostí. „Možná by ses měla raději posadit, když jsi v tom choulostivém stavu… počkej, pomůžu ti…“ nabídnul se mi a než jsem se stihla vzpamatovat, chopil se mé paže a dovedl mne k židli, na kterou jsem s vděčností klesla.
Natolik mě jeho nezvykle vstřícné chování ohromilo, že jsem ho vůbec z ničeho nepodezírala. Opravdu mě ani na okamžik nenapadlo, že by za jeho činem mohl stát nějaký podlý záměr… až příliš pozdě jsem pochopila, jakou hru tehdy hrál… a já mu nebyla ani náhodou důstojným soupeřem…
„Takhle je to lepší, ne?“ zeptal se mě Oropher, když jsem se pohodlně opřela a jednou rukou bezděčně zajela na své břicho, v náhlé potřebě se ujistit, že to celé není jenom sen, že ten malý zázrak je stále tam, v bezpečí před vším zlým… „Musíš se teď šetřit, maličká, přece nechceš, aby se vašemu dítěti něco přihodilo,“ prohodil ještě a já se na něj trochu užasle pousmála, protože takový projev starostlivosti bych od něj opravdu neočekávala.
„Děkuji, můj pane...“ ocenila jsem to gesto takřka dojatě. „Bude to chlapec…“ prozradila jsem mu z náhlého popudu a z jeho hlasu bylo zjevné, jak moc ho ta zpráva potěšila.
„Výborně, o to bude vše jednodušší!“ pronesl tónem, který by se dal klidně označit jako radostný, protože jsem vážně pochybovala, že by byl Oropher schopen ještě většího projevu nadšení, než byl tento.
A já si začala říkat, jestli jsem mu poněkud nekřivdila… Možná měl otřesné způsoby a ke svým blízkým se choval značně tvrdě, ale co když to bylo jen proto, že si o ně činil obavy, což v téhle nelehké době nebylo vůbec s podivem, a tohle byl jeho způsob, jak se s tím vypořádával?
„Vyhlížíš překvapeně,“ konstatoval král, který si mě zřejmě celou tu dobu zkoumavě prohlížel. „Obávala ses snad mé reakce?“
„Ano, můj pane,“ neviděla jsem důvod, proč se mu pokoušet namluvit něco jiného. „Uvědomuji si svůj prohřešek a lituji, pokud jsem tím způsobila nějaké potíže… Avšak Vašeho syna upřímně miluji a ačkoli vím, že Vám na tom nezáleží, chci se vynasnažit, aby se mnou byl šťastný.“
„Pokud mu dáš skutečně syna, tak nevidím důvod, proč by neměl být spokojený,“ přešel král chladně mé vyznání. „Je dosti příhodné, že se má sňatek uskutečnit tak brzy… jinak by se pak mohl leckdo podivovat… a to přece nechceme, že?“
„To ne, můj pane.“
„Jsem rád, že jsme aspoň v tomhle zajedno,“ konstatoval, ne bez náznaku sarkasmu. „Ostatně když nad tím tak přemítám, neshledávám jediný důvod, proč by onen obřad nemohl proběhnout už dnes večer. Nač to oddalovat? Jsem si jistý, že Thranduil jen uvítá možnost opět s tebou sdílet lože. Co na to pravíš?“
„Dnes večer, můj pane?“ byla jsem zcela zaskočená tím návrhem. „Já bych to rozhodně uvítala, avšak co všechny ty přípravy… dá se to vůbec stihnout?“
„O to se nestarej, ty hleď, abys byla sama včas připravená!“ ztrácel se mnou král kvapem trpělivost. „Protože věz, že pozdní příchod při takové události by byl už naprosto nepřijatelný! Takže buď přiměješ tu svou služtičku, aby se konečně chopila svých povinností, a nebo dostaneš k ruce někoho jiného! Ovšem potom tu už pro ni nebude místo!“
„Rozumím, můj pane. A děkuji,“ nepřela jsem se s ním, protože upřímně jsem v ten moment nedokázala myslet na nic jiného než na to, že se večer budu vdávat. Bylo tak neuvěřitelné, že by se tenhle můj absurdní sen mohl konečně naplnit, až jsem se začala bát, že se na poslední chvíli určitě něco pokazí.
A nemusela jsem ani dlouho dumat, co by to tak mohlo být. Haldir…
