59. kapitola
„Haldir?“ zopakoval princ to jméno s jistou nevraživostí. „Doufal jsem, že ti jeho přítomnost unikla.“
„Vážně?“ opáčila jsem zlostně. „Asi zapomínáš, že jsem slepá ne hluchá!“
„A ty zase poněkud zapomínáš své způsoby!“ upozornil mě Thranduil, kterému se moje uštěpačná poznámka zjevně nezamlouvala. „Navíc nebyl důvod ti o něm říkat a zbytečně tě tak znepokojovat, když si tě během oběda sotva povšimnul. Nemyslím si, že by ses z jeho strany musela obávat prozrazení.“
Po tomhle jsem se skoro neudržela a téměř jsem mu vmetla do tváře, jak hrubě se v Haldirovi mýlí, ale na poslední chvíli jsem se zarazila, když mi došlo, že by to nic dobrého nepřineslo. A tak jsem se raději soustředila na jinou záležitost. „Co jsi řekl králi o nás dvou? Jak jsi ho přiměl posunout tu svatbu?“
„Záleží na tom?“ nechtělo se s tím princi nijak zvlášť svěřovat, ale když jsem se dotčeně zamračila, nejspíš usoudil, že by mohl být přece jen o trochu sdílnější. „Domluvili jsme se na tom už včera v noci, akorát jsme čekali na příjezd Lórienských, abychom neurazili Amdira.“
„Ale co jsi mu pověděl?“ zeptala jsem se znovu.
„Vlastně nic, byl to jeho nápad,“ přiznal konečně a nutno říct, že mě tahle odpověď příliš neuklidnila. Neboť to znamenalo, že král má všechny ty informace z jiného zdroje… a já se mohla jen dohadovat z jakého a kolik toho doopravdy ví.
„Takže to on přišel s tím, že si mě máš vzít co nejdřív, a to dokonce ještě předtím, než měl možnost se mnou osobně pohovořit?“ ujišťovala jsem se, že jsem to pochopila správně.
„Přesně tak,“ přisvědčil princ. „Vím, že to asi neuslyšíš ráda, ale situace tam venku se neustále zhoršuje… a král chce mít prostě jistotu, že jeho rod bude pokračovat.“
Chvilku mi trvalo, než mi to došlo, ale jakmile se tak stalo, hrdlo se mi stáhlo novou úzkostí. „Co si pro tebe vymyslel? Kam tě chce vyslat?“ vypravila jsem ze sebe v obavách.
„Klid, Riel, jsem si jistý, že nám předtím dopřeje nějaký čas spolu,“ konejšil mne okamžitě. „I on si uvědomuje, že podobný úkol zabere víc než jednu noc…“ dodal ještě lehce škádlivě, ale mně bylo z jeho slov spíš do breku, protože jsem vážně pochybovala, že by k nám byl Oropher tak velkorysý, když ví, že je o zachování jeho rodové linie již postaráno. „Ostatně kvůli králi jsem tady… chtěl jsem se přesvědčit, zda jsi po rozhovoru s ním v pořádku.“
Teď nejspíš byl ten nejvhodnější okamžik přiznat, že nejsem v pořádku… že nic není v pořádku… Jenže on se zdál být natolik potěšen vyhlídkou na společně strávené chvíle, že jsem ho nechtěla zarmoutit. Vždyť kdoví, co nás čeká… kdoví, co si pro něj král připravil… a pokud nám měl být dopřán pouze omezený čas, chtěla jsem, aby byl co nejkrásnější…
„O mě si nedělej starosti,“ přitiskla jsem se k němu blíž a pevně semkla víčka, abych zamkla všechny zrádné slzy a neprozradila se tak. „Vlastně to byl docela příjemný rozhovor. Myslím, že to nakonec nebude tak zlé, jak jsem se obávala.“
„Sice mě trochu překvapuje, že to říkáš, ale jsem tomu opravdu rád,“ vtiskl mi princ něžný polibek na čelo. „Už se nemůžu dočkat, až tě dnes v noci sevřu v náručí… jako svou právoplatnou choť…“
„Myslela jsem, že mě máš radši pod svým velením!“ popíchla jsem ho, protože jsem nevěděla, jak jinak na jeho vřelá slova zareagovat.
„To se přece nevylučuje…“ zašeptal mi do ucha a jeho tón ve mně probouzel ty nejnemravnější představy. „Možná bych tě spíš než do ložnice měl vzít do své pracovny… co říkáš?“
„Že se mi Váš návrh více než zamlouvá, pane!“ odvětila jsem bez zaváhání a přestože mou mysl dosud sužovaly starosti, mé tělo se dychtivě dožadovalo rozptýlení, které jeho nabídka slibovala. „Jste si jist, že chcete čekat až na večer a ne se tam odebrat hned?“ nadhodila jsem, jen částečně v žertu, neboť kdyby s tím souhlasil, rozhodně bych se tomu nebránila. Jednak to bylo podstatně lákavější než předsvatební přípravy, ale hlavně proto, že jsem se obávala, kolik času nám bude umožněno spolu strávit, a já nechtěla promarnit ani okamžik…
„Hm…“ zdálo se, že princ má slova skutečně zvažuje. „Zajímalo by mě, nakolik doopravdy bažíš po mé společnosti…“ pronesl zastřeným hlasem, jemuž se tak těžko odolávalo. „A nakolik se chceš pouze vyhnout všem těm zkrášlujícím procedurám, které si na tebe Almiel připravila!“ dodal hned vzápětí s potměšilým nádechem, z něhož bylo patrné, že si mě celou tu dobu akorát dobíral.
„Jak mě můžete z něčeho takového podezírat, pane?“ zatvářila jsem se dotčeně. „Já si tu péči náhodou náramně užívám!“
„Tak to abych se večer náležitě snažil, aby sis tu moji užila ještě o něco víc!“ zasmál se, než se se mnou rozloučil dlouhým polibkem, který mě nenechal na pochybách, že v tomhle souboji jednoznačně nemá soupeře.
Kdo mohl v tu chvíli tušit, co všechno se do té doby přihodí, a že naše svatební noc rozhodně nebude událostí, na kterou bychom rádi vzpomínali…
