56. kapitola

    „Copak se ti opět nepozdává? Tak mluv!“ musel si Oropher povšimnout změny v mém výrazu a jeho tón dopředu varoval, že raději nemám dál pokoušet jeho trpělivost, neboť její omezená dnešní dávka byla již zřejmě dočista vyčerpána. „Nehodláš mi, doufám, tvrdit, že nemáš vhodný šat, protože tímhle se opravdu zabývat nemíním!“

„To ne, můj pane, jen si dělám obavy, aby se Haldir během večera nepokusil o nějakou nepříjemnost…“ hlesla jsem zdráhavě a přesně jak jsem předpokládala, král tuhle mou starost rozhodně nesdílel.

„O něj se vůbec nestarej! Ty jen přijď včas, abys mohla být oddána s mým synem!“ nařídil mi ostře, ale já s tím stejně nebyla tak docela srozuměna.

„Odpusťte, můj pane, avšak nemohu si pomoci. Kdybyste ho slyšel hovořit… nezdálo se, že by ho vyhlídka na můj sňatek s Jeho Výsostí nějak zvlášť těšila…“ nadhodila jsem, protože jsem chtěla mít připravenou půdu pro případ, že by se Haldir rozhodl promluvit s králem dřív. Kdybych tušila, co tím způsobím, tak bych si to nepochybně rozmyslela… i když kdoví, jestli má slova vůbec sehrála nějakou roli v králově rozhodnutí.

„Jeho názory jsou mi naprosto lhostejné!“ prohlásil rezolutně. „A ty bys ho také měla rychle pustit z hlavy, než se začnu podivovat, proč o něj projevuješ takový zájem!“

„To není zájem, můj pane, pouze obavy nad tím, čeho by mohl být schopen,“ oponovala jsem mírně, ovšem i tak málo stačilo k vzbuzení jeho hněvu.

„Takové obavy jsou zcela zbytečné! Věř mi, že udělám cokoli, abych ochránil svou rodinu, rozumíš?!“ skoro se na mě obořil a já mlčky přisvědčila, přesvědčená o tom, že kdyby se Haldir náhodou rozhodl dělat potíže, král rázně zakročí. Tudíž už nebylo zapotřebí se se vším svěřovat princi a zbytečně ho tak zatěžovat, čemuž jsem byla nevýslovně ráda. Zbývala už jen jediná věc…

„Můj pane… je nezbytné, aby Jeho Výsost věděla, o čem jsme tu hovořili? Nebylo by možné o tom před ním pomlčet?“ navrhla jsem s rozpaky, které jsem ani nemusela příliš předstírat, protože probírat podobné věci s králem nebylo zrovna dvakrát příjemné.

„Chceš mi snad tvrdit, že on o tvém stavu nemá zatím tušení?“ otázal se mě podezíravě.

„Já… myslela jsem, že mu o tom povím až po svatbě, můj pane. Nechtěla jsem, aby měl pocit, že je to z mé strany nějaký trik, kterým si chci ten svazek vynutit.“

„Řekl bych, že tomu přikládáš až zbytečně velkou váhu, maličká! Ostatně ten sňatek byl domluven a jak o něm smýšlí Thranduil, je zcela podružné!“ upozornil mě sarkasticky král, který samozřejmě nechápal, proč tohle vůbec řeším.

„Já si to uvědomuji, můj pane, přesto mi připadá vhodnější, aby se to dozvěděl ode mě,“ zaprosila jsem znovu a tentokrát už proti tomu nic nenamítal.

„Budiž! Pokud ti na tom tolik záleží, tak mu to pověz sama!“ uzavřel tu záležitost takřka lhostejně. „Ale teď už neotálej a začni se chystat na večer, ať svému strýci neuděláš přede všemi ostudu!“ dal mi více než jasně najevo, že se mnou pro tuto chvíli skončil, a já se poslušně zvedla ze židle.

I přes mé chabé protesty, že to vskutku není zapotřebí, pověřil jednoho ze svých strážných, aby mne doprovodil do mých komnat, a nejspíš po našem odchodu poslal dalšího vyhledat Almiel, neboť ta dorazila nedlouho po mně.

„Promiň, Riel, že jsem tu nebyla… docela jsem ztratila pojem o čase…“ omlouvala se mi, sotva za sebou zavřela dveře.

„To nevadí, s Lindirovou pomocí jsem to nějak zvládla,“ nehodlala jsem jí nic vyčítat. „Jak je na tom Amras?“ zajímala jsem se raději.

„Už lépe, nejspíš si potřeboval především odpočinout,“ odvětila Almiel a v jejím hlase jsem výjimečně nezachytila žádný náznak pohrdání, který s takovou oblibou používala, kdykoli o něm hovořila.

„A nechala jsi ho vůbec odpočívat?“ zeptala jsem se, protože mi připadalo, že pokaždé, když se ti dva někde potkají, neobejde se to bez hádek a napětí. Jenže Almiel si můj dotaz vyložila poněkud odlišně.

„Samozřejmě, že ano! Co si představuješ, že se tam odehrávalo?“ zareagovala dosti podrážděně a já ji hned ujistila, že takhle jsem to opravdu nemyslela. „Vlastně spal skoro celou tu dobu, co jsem tam byla,“ přiznala po mém vysvětlení podstatně klidnějším tónem. „Což bylo jediné štěstí, protože když je vzhůru, tak s ním není k vydržení!“ dodala ještě, zřejmě abych nezačala doufat, že by se mohli dát přece jen dohromady.

„Ale trochu ti na něm dosud záleží, jinak bys u něj neseděla,“ poznamenala jsem s novou nadějí, že by se ti dva mohli přinejmenším usmířit.

„Možná,“ připustila Almiel po zralé úvaze. „Ale nemysli si, že se kvůli tomu budu vyhýbat králi!“

„Ani nevím, jestli by to bylo vůbec možné… chce si s tebou promluvit…“ sdělila jsem jí nešťastně.

Jediné, co mě aspoň zdánlivě uklidňovalo, byla ona uspíšená svatba, díky níž se ten rozhovor nepochybně oddálí, a kdoví, třeba král mezitím ztratí o Almiel zájem. I v tomhle jsem ho ovšem dost hrubě podcenila.