58. kapitola

    „Začíná mi být lehce nevolno… nemohla bys mi přinést trochu čaje?“ požádala jsem Almiel a ta se k mé úlevě na nic nevyptávala a pospíšila si vyplnit mou prosbu.

Počkala jsem, dokud za ní nezaklaply dveře, a poté jsem přešla k posteli, abych zpod ní vydolovala truhlici se zbraněmi. Takřka toužebně jsem prsty přejela po hladkých rukojetích svých dýk, ale raději jsem na nich příliš dlouho nesetrvala, neboť jsem pochybovala, že bych tomu pokušení dokázala odolávat věčně.

Namísto toho jsem se chopila luku a připravila se k výstřelu, než jsem si poněkud opožděně uvědomila, že nemám žádný terč. Odklopené víko masivní cestovní truhly ale tenhle zádrhel rychle vyřešilo a já do něj bez dlouhého otálení poslala několik šípů, a s každým dalším jsem se okamžitě cítila o poznání klidněji. A také sebevědoměji.

Zároveň jsem si uvědomila, o kolik se vše zdálo lehčí, když jsem byla sama… když tu nebyl nikdo, koho bych mohla zklamat, vyjma mě samotné. O kolik snazší bylo riskovat, když jsem neměla takřka nic, co bych mohla ztratit. Ano, můj vztah s princem a to malé daly mému životu nepochybně nový smysl… a obohatily ho v mnoha ohledech… ale zároveň mě naplnily obavami a strachem, které jsem dříve nepoznala. A které se mi ani trochu nezamlouvaly.

Už podstatně jistějším krokem jsem došla k truhlici a vytahala z ní své šípy a nemohla přitom nevzpomínat na to, kolik času jsem strávila před různými terči zdokonalováním svého střeleckého umu, jen aby to všechno přišlo vniveč. Na druhou stranu to byl právě on, díky němuž jsem měla možnost blíže poznat prince, jenže tohle pomyšlení mi příliš velkou útěchu neposkytlo. Spíše ve mně vzbudilo lítost nad tím, že s ním již nikdy znovu nevyjedu do boje, že budu uvězněna v paláci, nucena čekat na jeho návrat jako každá jiná elleth.

Kdo by to byl řekl, že mě jednou stihne takovýto úděl… Vždy jsem si myslela, že mám na něco víc… že mohu dokázat něco víc… A přestože jsem se utěšovala, že být matkou je také velké poslání, stejně jsem se neubránila jisté hořkosti. O kolik tohle bylo jednodušší pro Thranduila, který nebude nucen se ničeho vzdát… pro kterého se v mnoha ohledech vůbec nic nezmění, zatímco můj život nabral docela odlišný směr… Už jsem nepatřila do jeho světa… ne tak jako předtím… Už jsem byla zase jen elleth a jako na takovou na mě bude nahlíženo… a jako taková budu zcela přehlížena…

Znovu jsem zaútočila na truhlu a tentokrát jsem do toho vložila svůj hněv nad tou nespravedlností… trpkost ze svého údělu… zklamání, že mé naděje skončily dříve, než se stihly naplnit mé sny… Byla jsem tak blízko… měla to nadosah… a to vědomí mě naplňovalo zlostí a frustrací.

A spolu s nimi jsem pociťovala i jistou zlobu vůči svým blízkým… ačkoli jsem si uvědomovala, jak jsem k nim nespravedlivá, stejně jsem si nedokázala pomoct. To proto, že mě tak rychle odsoudili do pozice chotě a matky a přitom je snad ani jedinkrát nenapadlo, že já to uvnitř takhle necítím. Čekala jsem, že se to změní… že já se změním… a když se tak nestalo, začala jsem se cítit skoro provinile… Připadala jsem si špatná a nehodná toho co mám… a zazlívala jsem jim, že ve mně svým chováním podobné pocity probouzí.

To kvůli nim jsem dumala, zda je chyba ve mně… a nebo jestli je to v mé situaci normální… A přestože jsem byla vděčná za to požehnání, občas, někde v hloubi mé duše, se objevily pochybnosti, zda bych byla také se vším tak povolná, kdybych neoslepla. Vzdala bych se i tehdy své pozice v armádě? Odložila bych nadobro své zbraně a spokojila se se svou novou rolí? A nezazlívala bych jednou Thranduilovi a našemu synovi, že mě odsoudili k tomuhle údělu? Nelitovala bych někdy té oběti?

„Riel?“

Jeho hlas mě zastihl nepřipravenou a já chvilku pochybovala, zda jsem ho skutečně slyšela, než přešel ke mně a sevřel mě do svých paží. Zdálo se to tak neuvěřitelné, že je tady, že mě zase drží… bylo to skoro, jako kdybych ho přivolala svými myšlenkami, ale ať už ho ke mně přivedlo cokoli, byla jsem za to neskutečně ráda.

„Už jsem ti někdy řekl, že ti to s lukem moc sluší?“ zeptal se mě a něžně mi odhrnul dosud vlhký pramen vlasů z tváře. „A to dokonce i v těchhle šatech.“

„Neměl bys mi je spíš pochválit?“ zaškaredila jsem se na něj trochu dotčeně. „Co tu vůbec pohledáváš? Myslela jsem, že jsi dosud s hosty.“

„Král se rozhodl vzít je na projížďku, aby jim ukázal krásy své říše, i když valná většina se vymluvila na únavu a raději se odebrala do svých pokojů. Hádám, že toho o našich lesích slyšeli už dosti, než aby jim podobná nabídka připadala lákavá,“ odvětil Thranduil, ne bez jistého smutku nad tím, v co se kdysi nádherné hvozdy Eryn Galen proměnily.

Mě ale v tu chvíli daleko víc než chřadnoucí stromy trápila jiná věc. A ačkoli jsem si byla odpovědí takřka jistá, stejně jsem se musela zeptat.

„A co Haldir? Ten jel s ním?“