53. kapitola
„Tak jsme se tě nakonec přece jen dočkali! Už jsem se chystal vyslat oddíl vojáků, aby tě našel a doprovodil k nám, ale těší mě, že jsi to sem zvládla i bez jejich pomoci!“ okomentoval Oropher můj příchod a já se přinutila k omluvnému pousmání.
„Prosím za odpuštění, můj pane, ale musela jsem se obejít bez služeb své komorné, a proto mi přípravy zabraly o něco déle, než jsem předpokládala,“ pronesla jsem odměřeně a až útrpný Lindirův povzdech mě upozornil, že tohle zřejmě nebyla ta nejlepší možná výmluva.
„A copak se přihodilo tvé komorné, že se o tebe nemohla postarat?“ opáčil král s patrným pobavením, zatímco mě Lindir odvedl na mé místo a zanechal mému osudu.
„Však víte, můj pane… činí si obavy o život svého snoubence,“ odvětila jsem po krátkém uvážení, neboť mě nenapadala žádná smysluplná lež, kterou bych mohla uspokojit jeho zvědavost.
„A proč by tě měly zajímat obavy nějaké služtičky?! I kdyby její milý padl, stejně ji to nezprošťuje jejích povinností! Nejspíš si s ní budu muset později promluvit osobně, abych jí to náležitě vysvětlil!“ přislíbil s temným zasmáním, které se mi pranic nezamlouvalo.
„Děkuji Vám za Vaši nabídku, můj pane, avšak Almiel je v mých službách, a proto bych s ní s Vaším dovolením ráda probrala tuto záležitost sama,“ pokoušela jsem se svou přítelkyni uchránit před podobnou lekcí, ale Oropher byl zřejmě již pevně rozhodnut se s ní střetnout, neboť můj návrh okamžitě zavrhnul.
„Raději než služebné by ses měla věnovat svému nastávajícímu choti, nemyslíš?“ podotkl tónem, který nepřipouštěl odpor. „I když si nejsem tak docela jist, zda to Thranduil po tom tvém výstupu u arény ocení. Ovšem etiketa si toho žádá, a ačkoli se o mně říká ledacos, její pravidla jsou na mém dvoře plně respektována!“
Polkla jsem připomínku, že etiketu ctí jen tehdy, když se mu to zrovna hodí, a namísto toho jsem ho ujistila, že si nepřeji ničeho více, než-li moci strávit nějaký čas v princově společnosti.
„Výborně, po večeři ti to bude umožněno!“ rozhodl se být král pro jednou velkorysý a k mé úlevě přesunul svou pozornost na Glorfindela, kterého nechal usadit do své blízkosti, aby s ním mohl nerušeně konverzovat.
„Je všechno v pořádku, Riel?“ zachytila jsem Elrondův tichý hlas plný neskrývaných obav. A ačkoli mě nenapadalo, jak by mi mohl být v mé svízelné situaci s Haldirem nápomocen, stejně mě jeho starost potěšila.
„Ovšem. Akorát mě rozrušily všechny ty události v aréně…“ vymluvila jsem se a on dál nenaléhal, třebaže jsem nebyla natolik naivní, abych věřila, že ho má slova přesvědčila.
„A jak to dopadlo s Lindirem? Mám s ním znovu promluvit?“ zajímal se ještě a já ho ujistila, že to nebude zapotřebí, a poděkovala mu za jeho intervenci.
Oběd jsem víceméně mlčky protrpěla, hlavu skloněnou nad talířem, na němž jsem jídlo vždy pouze několikrát bez zájmu prohrábla vidličkou, aby se neřeklo. A po celou tu dobu jsem si až bolestně uvědomovala Haldirovu přítomnost. Občas něco prohodil nebo se zasmál a tehdy se ve mně všechno sevřelo téměř paralyzující úzkostí a já měla pocit, že se snad zadusím.
Zůstat netečně sedět na svém místě a tvářit se v rámci možností normálně, byl výkon, na který jsem nemohla nebýt hrdá. Jenom bych si bývala přála, aby na mě neměl takový vliv… abych dokázala hrdě vztyčit hlavu a otočit ji jeho směrem a svým výrazem mu dát zcela jasně najevo, jak málo pro mě jeho výhružky znamenají, a on sám ještě méně.
Jenže ať jsem se snažila sebevíc, k tomuhle jsem se nedovedla přimět. Možná proto, že jsem toho měla tolik co ztratit… možná kvůli své nejistotě, že kdyby došlo na konfrontaci před králem, nezvládla bych přesvědčivě zalhat a má tvář a zjizvené paže by mě odhalily coby podvodníka, kterým jsem také byla.
Snažně jsem doufala, že jakmile bude po hostině, budu se moct omluvit a opět prchnout do útočiště svých komnat, které sice neskýtaly pražádnou útěchu a už vůbec ne rozřešení mých potíží, avšak stále to bylo místo, kde jsem se mohla schovat před světem a především před ním.
Původně jsem chtěla pod nějakou záminkou vyhledat prince, abych s ním promluvila, ale po rozhovoru s Oropherem jsem tento svůj záměr přehodnotila. Nač riskovat prozrazení, když s ním za pár hodin můžu pohovořit bez jakýchkoli obav, navíc s královým požehnáním? A kdoví… třeba mě samotnou do té doby ještě něco napadne…
„Dovolte mi Vás doprovodit, lady Lothíriel,“ zdálo se, že Elrond pochopil můj úmysl a hodlá mě ušetřit potupného bloudění po hodovní síni.
Nejspíš také věřil, že když spolu budeme o samotě, snáze mě přesvědčí, abych se mu svěřila se svým trápením. Ať už byly jeho motivy jakékoli, měl být ovšem záhy zklamán, neboť Oropher měl podle všeho své vlastní plány…
