57. kapitola

    Bláhově jsem se domnívala, že si budu moct ještě zdřímnout, než se s Almiel pustíme do zušlechťování mého zevnějšku, ale buď má přítelkyně nemínila ponechat nic náhodě a nebo mi chtěla vynahradit svou předchozí nepřítomnost, protože sotva se dozvěděla, co se večer chystá, rázně mi jakýkoli odpočinek zatrhla.

„Blázníš, Riel? Vždyť toho musíme spoustu stihnout, teď se prostě nemůžeš povalovat!“ propadala lehké panice, až jsem si říkala, jestli to poněkud nepřehání.

„Vždyť se akorát obleču a ty mě učešeš, to snad zase tolik času nezabere, ne?“ zaprotestovala jsem mírně rozmrzele.

„To by možná stačilo na běžnou večeři, ale tohle je přece zcela výjimečná událost, Riel! A ty musíš vypadat naprosto úchvatně!“ nenechala si to vymluvit.

A tak jsem pod jejím bedlivým dohledem musela absolvovat dlouhou koupel, při které mi důkladně umyla a dobarvila vlasy, pak mi nekonečně dlouho vtírala léčivý olej do mých stále hrubých dlaní a pokoušela se trochu zušlechtit mé nehty, načež přišla na řadu má svatební róba, která se skládala ze dvou spodních vrstev a jedné svrchní, což mělo – pokud jsem mohla hádat – pomoci lépe skrýt můj současný stav, ale vzhledem k tomu, že je Almiel na mně ještě doupravovala, zabralo to podstatně více času, než by mě vůbec kdy napadlo.

„Musím říct, že jakkoli ti svatbu s princem přeji, tohle bude hodně divná kombinace…“ podotkla Almiel, když mi uhlazovala suknici temně modrých šatů, jejichž živůtek, jak jsem zvěděla z jejího detailního popisu, byl poset hvězdami vyšitými stříbrnými nitmi.

„Co tím myslíš?“ nechápala jsem a pomalu ale jistě jsem začínala být ze všech těch procedur zemdlená. Připisovala jsem to tomu, že jsem v očekávání, protože můj vojenský výcvik byl podstatně náročnější než cokoli, co jsem až dosud coby urozená dáma musela podstoupit. A přesto jsem si neustále představovala, jak by bylo krásné, kdyby mě Almiel zanechala aspoň chvíli o samotě a já se mohla schoulit na měkké matraci a zachumlat do přikrývky.

„Jen to, že ty lindonské barvy nebudou příliš ladit se zelenou a zlatou,“ vysvětlila mi Almiel svou poznámku, načež se poněkud rozverně zasmála. „No co, hlavně že tobě s princem to spolu ladí víc než dokonale!“

„Zatím to celkem ujde… i když v Imladris to bylo samozřejmě podstatně lepší…“ nemohla jsem si nepovzdechnout. „Ale Thranduil mi přislíbil, že mne dnes v noci navštíví a…“

Tady jsem se zarazila, neboť jsem si vybavila jeho slova o tom, že se tentokrát nehodlá plížit a že mám vyčkat večeře, kdy zvím víc, což mi v souvislosti s naší uspíšenou svatbou náhle připadalo více než podezřelé. Je možné, že právě od něho se král dozvěděl o mém stavu? Že mu o tom pověděl, aby ho přiměl ten obřad posunout? Jenže proč by mě pak Oropher rovnou neobvinil ze lži, když jsem mu tvrdila, že princ zatím o ničem neví? Sám přece říkal, že vlastně o nic nejde, nebylo tedy příliš pravděpodobné, že by se namáhal to tajit, byť by ho o to jeho syn přímo požádal.

„Copak je, Riel? Tváříš se nějak divně. Potřebuješ si na chvilku sednout?“ přestala se Almiel na okamžik zaobírat mými šaty a místo toho se nejspíš zaměřila na mou tvář.

„Spíš bych potřebovala mluvit s princem… Ráda bych si s ním něco vyjasnila…“ odvětila jsem, protože ta nejistota mě naplňovala stále větším napětím.

„Teď?“ Dokázala jsem si představit, jak na mě Almiel nevěřícně kulí oči. „Teď to přece není vůbec vhodné! Navíc bezpochyby stejně nemá čas! Buď se věnuje hostům a nebo se sám chystá na večer! Cožpak to už těch pár hodin nevydrží?“

„Asi ano…“ rezignovala jsem, jelikož měla má přítelkyně pravdu, a bylo by zbytečné a přespříliš riskantní pokoušet se nyní s Thranduilem hovořit. „Už aby to bylo za námi… pořád mám strach, že se něco zvrtne…“

„Nesmysl, to jsi jen rozechvělá z té blížící se svatby,“ nesdílela Almiel mé obavy a nebylo divu, když nevěděla to co já. „Jsem si zcela jistá, že všechno bude v tom nejlepším pořádku. A i kdyby se náhodou mělo něco pokazit, tak se o to princ postará. Ten už tě podruhé ze svého života zmizet nenechá, věř mi.“

„Doufám, že máš pravdu…“ zamumlala jsem, byť nepříliš přesvědčená jejími slovy.

Neboť v duchu jsem stále hloubala nad svými rozhovory s Haldirem a králem… a v uších mi dosud znělo Ulmovo neblahé proroctví… Jak jsem s tím vším ve své mysli měla nabýt klidu? Jak jsem měla věřit, že se nic zlého nestane?

Musím zůstat silná! Nesmím ztrácet víru! přesvědčovala jsem sama sebe, jenže čím víc jsem se snažila vzchopit, tím roztřesenější jsem byla. A tím víc jsem propadala panice, až jsem měla pocit, že se jí co nevidět zadusím.

„Riel, upokoj se přece,“ povšimla si Almiel mé rostoucí úzkosti a povzbudivě mi stiskla ruku, jako kdyby si vážně myslela, že mě tím dotykem uklidní.

Já ale k uklidnění potřebovala dotyk něčeho docela jiného…