50. kapitola

    Chvíli jsem mlčela, zcela bezradná, jak tohle reagovat. „Tolik mě nenávidíš?“ hlesla jsem posléze, zdrcená bezvýchodností té situace, protože jsem samozřejmě ani na okamžik neuvažovala o tom, že bych na jeho návrh přistoupila.

„Kdybych tě nenáviděl, tak bych se tě nesnažil zachránit před tebou samotnou! Tohle prostě nemůže dopadnout dobře a jsi naivní, pokud si namlouváš něco jiného!“ dotkla se Haldira moje otázka.

Prudce jsem vytrhla ruku z jeho sevření. „Já jsem ale ochotná ten risk přijmout!“

„Jenže já ti to nedovolím!“ trval neústupně na svém.

Rozhodně jsem zavrtěla hlavou. „Nenechám se zastrašit, Haldire, a pokud ti na mně dosud záleží, jak se mě tu snažíš přesvědčit, pak mě necháš na pokoji! A nebo jsi snad už zapomněl, že jsi to byl tehdy ty, kdo se ode mě odtáhnul, když jsem potřebovala tvou podporu a pomoc? Teď už je ale nechci! A nechci ani tebe!“

„Já tě ale nenechám odejít ze svého života, Lothíriel! Tentokrát už ne!“ nebyl s tím můj bývalý přítel srozuměn. „Patříme k sobě a Valar ví, že jsem měl víc než dostatek času, abych si to uvědomit!“

„No jistě!“ zatvářila jsem se pochybovačně. „A cítil bys to stejně, kdybych nebyla slepá a sloužila dosud v armádě?!“

Po tomhle následovalo delší ticho, nejspíš jak nad mou otázkou hloubal. „Nešlo jen o tu službu… ale i o to, že jsi na mě během ní takřka zapomněla. Jako kdybych už pro tebe nebyl vůbec důležitý! A s tímhle se nesmíří žádný ellon!“

„Však ti také netrvalo dlouho najít si za mě náhradu!“ připomněla jsem mu jeho zradu.

„A co jiného mi asi tak zbývalo?!“ hodil bez váhání veškerou vinu na mě. „Navíc jsem si myslel, že by tě to mohlo probrat a přimět o mě znovu usilovat. Netušil jsem, že to Nellas bude brát tak vážně.“

„Cože?!“ vyprskla jsem, ohromená jeho arogancí. A stupiditou. „Tys věřil, že se vyspíš s jinou a já za tebou přilezu po kolenou?!“

„To jsem si ještě namlouval, že ke mně dosud něco cítíš! Ale když jsi raději zvolila vyhnanství, než abys odešla z armády a provdala se, pochopil jsem, že jsem pro tebe nikdy nic neznamenal!“

Mohla jsem mu říct, že bych bývala přijala královu milost a splnila jeho podmínky, kdyby nebylo Nellasiných rodičů… kdyby to neznamenalo, že bych tím ohrozila jeho budoucnost… Jenže proč bych to dělala? Není snad lepší, když si o mně myslí to nejhorší?

Tenkrát jsem se ho zeptala, zda by byl ochoten odjet se mnou, ale jelikož netušil, že se situace mezitím poněkud změnila, vyložil si to jako mou neochotu přerušit výcvik a vzdát se jednou provždy myšlenky na službu ve vojsku. Natolik ho to rozzlobilo, že se se mnou pak ani nepřišel rozloučit. Jak by se asi tvářil, kdybych mu řekla, že jsem se tak rozhodla především kvůli němu? A jak by se asi zachoval, kdybych se mu tehdy se vším svěřila? Opustil by všechno, čeho do té doby dosáhnul, jen aby mohl být se mnou? A chtěla bych to vůbec?

„Já to všechno přece dělala i pro nás. Ale tys mě místo povzbuzení akorát zahrnoval výčitkami a neustále podrýval mé odhodlání. Takhle si představuješ vztah?“ pokoušela jsem se mu otevřít oči, jenže on byl vůči mým argumentům zcela zatvrzelý.

„A tys zase naprosto ignorovala má přání a pocity, jako kdyby ti na nich ani nezáleželo! Tohle ti ve vztahu připadá správné?!“ odsekl na oplátku a já se mohla jen divit, proč mě chce vlastně zpátky, když jsem se k němu chovala podle něj tak špatně.

„Vztah je hlavně o kompromisech, ale tys žádný nehledal, rovnou jsi požadoval, abych se ve všem podřídila tvé vůli! Jako to chceš i teď!“ vyštěkla jsem na něj, ale on se tomu jen trpce zasmál.

„Vsadím se, že s princem se takhle nedohaduješ a ochotně plníš všechno, co ti nařídí! A nebo mi chceš tvrdit, že se mýlím?“

„Do toho tobě vůbec nic není!“ odsekla jsem, protože jsem nevěděla, co mu na to jiného říct. Protože zas tak daleko od pravdy nebyl. A já mu rozhodně nehodlala vysvětlovat, jak ráda plním princovy příkazy. Tedy přinejmenším některé…

„Vlastně mi na tom ani nesejde!“ prohlásil tónem, který ale jeho tvrzení spíše popíral. „Dávám ti čas do zítřejšího rána… do té doby mi buď dáš své slovo a nebo si připrav nějakou hodně dobrou výmluvu pro krále. Protože jsem si jistý, že budeš mít co vysvětlovat!“ varoval mě samolibě a mně došlo, že nemám na vybranou.

„Haldire… já… musím se ti s něčím svěřit…“