42. kapitola

    „Možná bys měl požádat o svolení rovnou samotného Gil-galada, aby ses náhodou nedostal do potíží!“ posmíval se Amrasovu chování Oropher, nejspíš ve snaze vyvést ho před jejich soubojem z míry. „Takových cavyků kvůli chvilkovému klání!“

„Skutečný bojovník se nevrhá bezhlavě do každé bitky, která se mu namane, ale volí tak, jak mu čest a povinnost velí!“ poučil krále Glorfindel a já se neubránila lítostivému pousmání nad jeho postojem. Ne že bych Amrase zcela odepsala, koneckonců jsem měla příležitost na vlastní kůži zakusit pádnost jeho meče, ale Glorfindel ho dle mého názoru převyšoval jak silou tak zkušenostmi, což v souboji s tak zdatným soupeřem, jakým byl král, hrálo poměrně zásadní roli.

„A cožpak mu čest i povinnost nevelí bránit svou paní?! Kdybych byl skutečným nepřítelem, tak už by ji vezl zpět ke svému králi ve dvou kusech!“ vysmál se kapitánovým vznešeným slovům Oropher.

„V takovém případě bych však vezl ještě Vaši hlavu, abych své selhání aspoň trochu omluvil!“ odsekl Amras pohotově a několik vojáků to ocenilo krátkým zasmáním. Králi to však na náladě pochopitelně nepřidalo.

„Dřív bys padl, než by se ti něco takového podařilo!“ křikl na něj popuzeně.

„Takový už bývá úděl vojáků!“ prohodil Amras takřka lhostejně, jeho vyrovnaný hlas hlasem muže, který často hleděl smrti do tváře a dávno tomu přivykl.

Možná by ji dokonce i uvítal, třebaže jsem doufala, že právě tohle není důvod, proč tak ochotně přijal Oropherovu výzvu. Protože i když se k němu nyní Almiel chovala odmítavě, nepochybovala jsem, že by jí zlomilo srdce, kdyby ho měla nadobro ztratit. A mně by asi nikdy neodpustila, že jsem k podobné řežbě dala svůj souhlas. Trochu zbaběle jsem proto doufala, že se jí to nedonese, nechtělo se mi vysvětlovat, jak jsem mohla na takovou pošetilost kývnout.

„Tak se předveď!“ vybídl král Amrase a ten podle všeho bez váhání uposlechl, neboť ostří zbraně opustilo můj krk, aby se se zařinčením střetlo s mečem protivníka.

„Vidím, že ani ty neholduješ lindonské oceli!“ neušlo Oropherovi a jeho vypůjčený meč skončil s lehkým zaduněním v prachu arény, aby byl pravděpodobně opět nahrazen jeho mohutným obouručákem. „To je mnohem lepší!“ pochvaloval si spokojeně, zato mé obavy o Amrasovo zdraví ještě o něco zesílily.

Proč jen jsem s tímhle souhlasila? Možná není ještě úplně pozdě to celé odvolat… Jenže copak mu to můžu udělat? Takhle ho přede všemi ponížit tím, že mu otevřeně projevím nedůvěru? Na druhou stranu pokud bych mu tím měla zachránit život, nestálo by to snad za to?

„Raději už mlč!“ syknul Glorfindel nijak přívětivě. „Abychom nakonec nemuseli do arény všichni! A nebo právě o tohle ti jde? Jaká škoda, že nevidíš, aby ses mohla náležitě pokochat svým dílem!“

„Já přece tohle nechtěla!“ hlesla jsem nešťastně na svou obranu. „Ostatně mohl jsi tam jít místo něj!“

„A proč? Abych napravil, co jsi svým chováním způsobila? Kde by v tom pak byla pro tebe lekce?“

„To necháš jiné trpět, jen abys mě vytrestal?!“ nevěřila jsem svým uším.

„A ty necháš jiné trpět, protože nedokážeš pro jednou držet ústa zavřená! A co jsi tím svým odporem vlastně dokázala?!“

„Aspoň nechal Thranduila na pokoji,“ snažila jsem se chabě ospravedlnit své jednání, jenže Glorfindela jsem tím akorát ještě víc rozzlobila.

„Taková tedy jsi?! Bez váhání obětuješ své přátele, jen abys dosáhla toho, co sis umínila?!“

„Tak už ji netrap, Glorfindele,“ vmísil se do hovoru Elrond. „Vždyť si o to Amras sám řekl, tak co si měla počít? Snad mu to zakázat? Je už přece dospělý, a tudíž schopen o sobě svobodně rozhodovat. A také se o sebe postarat.“

„Doufám, že máte pravdu, Elronde,“ upnula jsem se s nadějí k jeho slovům. A zároveň se utěšovala vírou, že by si snad ani Oropher netroufnul zabít jednoho – byť bývalého – z Gil-galadových mužů přímo před zraky jeho vyslanců.

„Už jsi byl v nějaké bitvě, chlapče?“ dobíral si ho zatím král se svou typickou nadutostí.

„Už ano, Vaše Veličenstvo,“ odvětil mu na to Amras stručně a formálností toho oslovení dával najevo, že tohohle krále za svého pána rozhodně nepovažuje. Což nebylo v jeho situaci právě nejmoudřejší, i když vzhledem k bojovné náladě, v níž Oropher byl, na tom nejspíš zas až tolik nezáleželo.

„Pak jsi musel mít štěstí, že jsi dosud nenarazil na pořádného soupeře, protože jinak bys tu teď přede mnou takhle nestál!“

„Totéž platí i o Vás!“ zareagoval klidně Amras. „Valar jsou nám zřejmě oběma nakloněni!“

„Brzy shledáš, že tobě již nikoli!“ utrhl se na něj král a jejich meče vzápětí zlostně zařinčely v dalším střetu.

A já se mohla jen modlit k Valar, aby ho ve své milosti ochránili.