43. kapitola

    „Nechápu, proč tohle chtěl… on přece takový není…“ zamumlala jsem nešťastně a byla jsem vděčná, když mě k sobě lord Elrond konejšivě přivinul.

„Zřejmě má pro to dobrý důvod…“ naznačil, ale mně to stále nedocházelo.

„Jaký důvod ospravedlňuje podobnou lehkovážnost? Takhle hazardovat s vlastním životem! A nač?!“

„Možná se snaží udělat na někoho dojem…“ řekl lord vědoucně a já v obavách strnula.

„Ona je tady?“ vydechla jsem tiše.

„Almiel? To ne, ale nepochybuji, že pokud si Amras povede dobře, tak se to k ní donese. Mimochodem uvědomuješ si, že ani ty tady nemáš co pohledávat?“ pokáral mě jemně a já se okamžitě zastyděla.

„Já vím, ale nemohla jsem to nechat být. Taková zbytečná surovost!“ zlobila jsem se, ale u Elronda jsem kupodivu žádné zastání nenalezla.

„A ty se domníváš, že nepřítel se k Thranduilovi bude chovat uctivě a nechá se bez odporu zabít?“ de facto se mi vysmál.

Rázně jsem se vymkla z jeho objetí, dotčená jeho slovy. „Ale to bude mít princ meč, na který je zvyklý!“

„A co když o něj v boji přijde a bude se muset chopit jiné zbraně? Ta trocha výcviku mu neuškodí, věř mi.“

„Takže Vy tohle schvalujete?!“

„Je to tvrdá škola, ale život už takový bývá. A pokud mu to pomůže přežít, budu Oropherovi za tu péči vděčný.“

„To nemůžete myslet vážně!“ vyjela jsem na něj, natolik pobouřená, že jsem docela zapomněla na vojáky kolem nás. I na prince.

„Ale copak jsi mé nastávající provedl, Elronde, že se tak durdí?“ prohodil nenuceně, ovšem pevné sevření, v němž zajal mou paži, prozrazovalo, že tak úplně klidný není.

A já měla na oplátku co dělat, abych potlačila polekané vyjeknutí, kterým bych se naprosto zostudila. Protože bych přece měla být schopná jeho příchod včas zaznamenat, ale já o jeho bezprostřední blízkosti nevěděla, dokud se mi svou přítomnost nerozhodl sám odhalit.

„Zlobíš se?“ šeptla jsem, najednou strašlivě zahanbená, že jsem se do té záležitosti vůbec vměšovala. On se přece o mou pomoc neprosil, byl dost silný, aby výcvikové metody svého otce ustál, ostatně nezasáhla jsem proto, že bych pochybovala o něm, jen mě bolelo pomyšlení na rány, které ještě utrží. Docela zbytečné rány, jak jsem se domnívala, třebaže Glorfindel i lord Elrond byli zcela odlišného názoru.

„Jen jsem trnul, abys mě náhodou nechtěla v aréně zastoupit,“ odvětil princ natolik bezbarvým tónem, že jsem nedokázala poznat, jak moc ho můj zásah rozzlobil.

„Ale co Amras?“ dělala jsem si starosti a nebýt slepá a navíc v očekávání, tak bych si s ním snad i vyměnila místo, jen aby nemusel platit za přechodné selhání mého zdravého úsudku.

„Zatím si vede dobře,“ pospíšil si mě uklidnit Elrond. „Škoda, že to nemůžeš vidět… zřejmě ho Saeros naučil pár triků, protože sebral Oropherův vypůjčený meč ze země a teď používá obě zbraně současně.“

„Chytré. Zdá se, že zkříženými čepelemi dokáže Oropherovy útoky celkem obstojně odrážet,“ ocenil Amrasovu vynalézavost i Glorfindel a mně se aspoň trochu ulevilo.

„Ani se mu nedivím, že si tuhle příležitost nechtěl nechat ujít…“ poznamenal princ suše. „Jenže i když vyhraje, pochybuji, že dá král tomu děvčeti pokoj. Spíš se k ní bude chovat ještě hůř, jen aby mu udělil lekci.“

„Takže ať s ním bojuje nebo ne, Almiel tím stejně nepomůže?“ zazoufala jsem si.

„Leda by ho zabil,“ konstatoval Glorfindel a ani se přitom neobtěžoval ztišit svůj hlas.

„Nebo ho zranil natolik, že by ho podobné choutky na čas přešly,“ přidal se k němu Elrond, ne bez dávky pobavení.

Udivovalo mě, že dokážou takhle mluvit, když osud našeho přítele visí na vlásku, ale zřejmě to byl jejich způsob, jak se s tím vším vypořádat. Nutno ovšem říct, že mně ty jejich řeči na klidu příliš nepřidaly.

„Hm, podle toho, jak na něj Amras doráží, ho to zjevně také napadlo!“ neodpustil si Glorfindel další takovou poznámku.

No ovšem, to jen já se dopustila něčeho špatného, cokoli ale udělá Amras, tak je zcela v pořádku, protože je to ellon! Kdybych mu ten souboj nepovolila, jistě bych kapitánově kritice také neunikla, někomu jako byl on, se prostě nedá zavděčit!

A stejné pocity zřejmě musel zakoušet i ellon, který si troufnul přijít k aréně a poníženě žádat slyšení u krále.

„Jak se opovažuješ mě vyrušovat?! Copak nevidíš, že jsem teď zaneprázdněn?!“ obořil se na něj Oropher a k mému uspokojení zněl jeho hlas dost zadýchaně. Jenže dlouho mi ta radost nevydržela.

„Odpusťte, můj pane, ale jedná se o neodkladnou záležitost. Vyslanci krále Amdira jsou již na dohled…“