49. kapitola

    „Netušila jsem, že o tom smýšlíš takhle… Přece se dalo zařídit, abychom sloužili spolu… nic jiného jsem si ostatně ani nepřála…“ zamumlala jsem po chvilce rozpačitě. Nechápala jsem, proč o tom Haldir teď začíná, copak na tom ještě záleželo?

„To bych nemohl, Lothíriel. Nedokázal bych se soustředit na boj, když bych si musel dělat starosti o tebe,“ sdělil mi, ne bez výčitky, že mě něco takového vůbec napadlo.

Vzpomněla jsem si na princovo přiznání, jak se mě proti všem zásadám vydal zachránit, a chápavě jsem přikývla. „Zvláštní, že ti vadilo to, co jsou ellith nuceny snášet odnepaměti. Čekat bezmocně na návrat svých milovaných… nebo na zprávu o jejich konci…“ neodpustila jsem si i tak poněkud uštěpačnou poznámku.

„Možná tomu za ty roky přivykly,“ smetl má slova ledabyle. „To jen ty ses musela vydat odlišnou cestou. Jako třeba nyní.“

„Jsem naprosto přesvědčená o tom, že nyní jsem na té správné cestě. Tak proč to nemůžeš přijmout i ty?“ rozhodla jsem se ho konfrontovat.

„Protože mi na tobě pořád ještě záleží a nemůžu jen tak přihlížet, jak si ničíš život,“ ohromil mě svou odpovědí.

„Že si ničím život?“ zamračila jsem se dotčeně. „Chci si vzít toho, koho miluji, co na tom spatřuješ v nepořádku?!“

„On pro tebe ale není ten pravý, Lothíriel! Vždyť tě ani nezná, neví, čím vším sis prošla! Miluje jen falešnou představu, kterou si o tobě udělal!“

Skoro jsem se rozesmála. „On o mně na rozdíl od tebe ví všechno! Nezavíral před tím oči jako ty! Nepokoušel se předstírat, že se to nestalo! A nebo sis vážně myslel, že když o tom nebudeme hovořit, že tím tu minulost vymažeme?! Že tak budu moct zapomenout?!“

„A ty si snad myslíš, že by ti pomohlo o tom mluvit? Prožívat to stále znovu? K čemu?“

„Abych se s tím nakonec smířila!“ křikla jsem na něj v hněvu.

„Jako kdyby to bylo možné!“

Úplně jsem si dokázala představit jeho tvář plnou pochyb. A měla jsem chuť ho do ní udeřit. Za to, že mě nechal tak dlouho trpět. Jenže… co dobrého by mi to přineslo kromě prchavé chvilky zadostiučinění?

„On mě zachránil. Já… nevím, co bych si bez něj počala,“ přiznala jsem a doufala, že pochopí, jak moc pro mě Thranduil znamená. A že nás nechá na pokoji. Jenže on byl přesvědčen o něčem jiném a nedal si to vymluvit.

„Neříkám, že k tobě necítí jistou náklonnost, jinak by na ten sňatek nepřistoupil, ale jeho snaha udělat z tebe svou choť tě nakonec zničí!“

„Myslím, že se obáváš zbytečně, Haldire!“ odsekla jsem nevlídně. Už takhle jsem měla dost svých vlastních pochyb, než abych chtěla ještě naslouchat těm jeho!

„Přesně tohle jsi mi tehdy také řekla. A vidíš, jak to dopadlo,“ neodpustil si další výčitku.

„To přece nemůžeš srovnávat!“ namítla jsem, ale on mne snad ani neslyšel.

„Lothíriel, já věřím, že osud tomu chtěl, abychom se opět setkali… Dostali jsme druhou šanci, copak to nechápeš?“

„Druhou šanci? A na co?“ otázala jsem se s neblahou předtuchou.

„Přece abychom začali znovu… ty a já…“

„To přece nejde!“ zavrtěla jsem odmítavě hlavou.

„Proč ne? Můžeme odjet klidně hned! Eryn Galen a Lórien přece nejsou jediná království, jsou i další místa, kde bychom spolu mohli pokojně žít,“ zaskočil mne dokonale svým návrhem.

„Tenkrát jsi to tak neviděl,“ zmohla jsem se na chabou námitku.

„Pak jsem se možná změnil. Ostatně i ty jsi jiná a není to jen tou barvou vlasů.“

„Možná jsme se změnili, ale jsem si naprosto jistá, že ani teď se k sobě nehodíme!“ pokoušela jsem se zastavit to šílenství. „Navíc už je beztak pozdě, vždyť se zanedlouho vdávám!“

„Jestli jsi vážně odhodlaná v tomhle bláznovství pokračovat, pak mi nedáváš příliš na výběr…“ poznamenal významně a mé srdce se sevřelo ještě větší úzkostí.

„Co tím míníš?“ zeptala jsem se, třebaže jsem se odpovědi předem obávala. A právem.

„Že pokud to nezarazíš sama, promluvím s králem. Nebudeš se mi, doufám, pokoušet namluvit, že on o celé té záležitosti ví pravdu, že ne? Protože já prostě nevěřím, že by tě byl ochoten přijmout do své rodiny, kdyby znal tvou minulost!“

„A ty mu o ní chceš povědět?“ nemohla jsem uvěřit tomu, že by to mělo takhle skončit. Na druhou stranu jsem ovšem nepochybovala, že by byl Haldir něčeho takového schopen.

Když mě znenadání uchopil za ruku, musela jsem se hodně přemáhat, abych se mu hned nevytrhla. „To nechci, Lothíriel. Ale pokud mi neslíbíš, že se mnou odjedeš, tak budu nucen.“