44. kapitola

    „A proč mi tohle říkáš?!“ nepřestával si na něm Oropher vylévat svou zlost. „Nemám snad dost rádců, kteří se o to můžou postarat?!“

„Domníval jsem se, že je budete chtít přivítat osobně …“ vypravil ze sebe ten nešťastník rozpačitě.

„Tak ty ses domníval?!“ zopakoval to král ještě rozlícenějším tónem. „Rozkázal jsem snad, abych byl o jejich příjezdu zpraven?! Jsem si jistý, že nikoli!“

„Ale můj pane…“ dovolil si znovu promluvit ten ellon, jen aby byl vzápětí rázně přerušen.

„Na tohle nemám nyní čas! Ale třeba se té pochybné cti bude chtít zhostit můj syn! Ostatně diplomacie je jeho silnou stránkou, jak už jsem měl před časem možnost se přesvědčit!“ dodal s posměšným zasmáním, které prozrazovalo, že ten kompliment nebyl míněn vážně.

„Jak si přejete, pane,“ nenamáhal se princ vzdorovat. A hned vzápětí jsem se dozvěděla proč, to když svá následující slova adresoval mně. „Doufám, že budete tak laskava a doprovodíte mne, lady Lothíriel. Ostatně poselství od krále Amdira je nepochybně určeno i Vám,“ požádal mne galantně, i když žádost to byla jen zdánlivě, neboť princovo přání se nedalo jinak než neprodleně vyslyšet. O to nevhodnější bylo, že já si s odpovědí dávala poněkud na čas.

„Jsem Vám za tu nabídku vděčná, Vaše Výsosti, nedomníváte se však, že bych Vám tam byla akorát na obtíž?“ snažila jsem se vymluvit, abych se vyhnula setkání s lórienskou skupinou.

Co kdyby byl mezi nimi někdo, kdo by si na mě upamatoval? Pravda, vyhlížela jsem nyní docela jinak a i uplynulé roky snad milosrdně otupily břit paměti mnohých, ale ani tak jsem to nechtěla riskovat. Jenže princ se toho absurdního nápadu nehodlal vzdát.

„Obávám se, že na tom musím trvat, lady Lothíriel. Ovšem jestli se v mé společnosti necítíte bezpečně, nechť Vás doprovodí Váš ochránce, aby mohl v případě potřeby bránit Vaši počestnost.“ Ta poslední poznámka pronesená dosti posměšným tónem, že to ani mně neuniklo, krále navýsost pobavila. Aspoň soudě podle bujarého smíchu, s nímž milostivě dovolit Amrasovi ujmout se jeho povinností.

„Tohle ještě dokončíme, rozumíš?!“ přislíbil mu výhružně a Amras ho uctivě ujistil, že mu bude k dispozici.

Po tomhle mi nezbývalo nic jiného, než přijmout princovo rámě a nechat se odvést zpět do paláce, prý abych se před tím setkáním mohla ještě poupravit. Nepozdávalo se mi, že by se princ zničehonic najednou tolik zajímal o můj vzhled, a proto jakmile mě oba ellyn doprovodili k mým komnatám a vzdálili se, rychle jsem k sobě přivolala Almiel.

„Copak se přihodilo, Riel? Vyhlížíš…“ spustila má družka s lehkým znepokojením, ale já jí okamžitě hrubě skočila do řeči.

„Myslíš neupraveně? To už mi řekl Thranduil. Poslyš…“ Naléhavě jsem ji popadla za paži a raději ztišila svůj hlas, aby má slova náhodou nezachytily něčí nepovolané uši. „Potřebuji, abys šla hned za Lindirem. Obývá jednu z místností v budově pro velitele. Nikdo tě tam ale nesmí vidět jít, rozumíš?“

„Ani ne,“ odvětil Almiel a já úplně cítila, jak na mě nechápavě zírá. „Proč ho chceš vyhledat? A nač ty tajnosti?“

„Jen chci zjistit, co se děje,“ odbyla jsem ji stručně, jenže ona se s tím chabým zdůvodněním samozřejmě nespokojila.

„A co by se mělo dít?“ vyptávala se neodbytně dál.

Raději jsem se déle nevykrucovala, neboť jsem nechtěla marnit drahocenný čas. „Lindir je princův přítel… a léčitel…“ naznačila jsem, ale ona si to přebrala docela jinak, než jsem čekala.

„Necítíš se dobře? Mám opět přivést lorda Elronda?“ starala se a ihned mě táhla k posteli, prý abych si mezitím trochu odpočinula.

„Nejde o mě, Almiel!“ vytrhla jsem se jí prudce. „Ale o prince… a možná… možná o Amrase…“ přiznala jsem s drobným zaváháním.

„Cože? Proč by ti dva měli potřebovat léčitele? Zaútočil na nás snad nepřítel? Neslyšela jsem žádné varovné troubení. Co se to tady děje, Riel?“ zněla Almiel ještě ustaraněji než prve.

„Upokoj se, nikdo na nás neútočí!“ Aspoň zatím ne… dodala jsem v duchu. „To jen král chtěl předvést svůj bojový um v aréně a oni měli to štěstí, že si je vybral za soupeře.“

„Ach tak.“ Almielin hlas zněl o poznání méně stísněně. „Už chápu tvé obavy, ale proč se za ním nevypravíš sama?“

„Proč?“ Lítostivě jsem se na ni pousmála. „Domníváš se snad, že by princ mou starostlivost ocenil a nebral ji jako projev nedůvěry? Navíc jsem si poměrně jistá, že by mi stejně nevyjevil pravdu, i kdybych se ho na to zeptala přímo.“

„V tom se zřejmě nemýlíš,“ přitakala má přítelkyně. „Jenom nechápu, jak očekáváš, že můj příchod unikne jejich pozornosti.“

„Pokud je některý z nich vážněji raněn, pak budou mít jiné starosti, než sledovat, kdo se potlouká kolem. A pokud ne…“

„Ano?“

„Potom řekneš princi, že už jsem připravená přivítat s ním naše hosty,“ dokončila jsem a snažila se přitom nepůsobit tak vyplašeně. Ne že bych tím Almiel ošálila.

„Jaké hosty?“ vyzvídala podezíravě.

„Vyslance z Lórienu…“