46. kapitola

    „To snad nebude nutné,“ upokojovala jsem prince s optimismem, který se mi předstíral jen stěží. Nejspíš proto, že minulost mě už podobné naivity zbavila. Čehož si byl zjevně až příliš dobře vědom.

„Jestli je tu něco, co by ti v tuhle chvíli pomohlo…“ nabídnul mi velkoryse a já se k němu s vděčným pousmáním přitiskla.

„O něčem bych věděla… ale to by se nás hosté hned tak nedočkali,“ neubránila jsem se lehkému postesknutí. Nikdy by mne nenapadlo, o kolik se mým falešným původem všechno zkomplikuje. Vždyť když jsem sloužila pod jeho velením, věci se zdály být oproti nynějšku podstatně jednodušší! Jenže to už nešlo vrátit zpět… ne v mém stavu… ne s tím uzlíčkem naší lásky v mém lůnu. A právě především kvůli němu jsem to teď nesměla vzdát.

„Že by se Její Jasnosti má společnost tolik zamlouvala? V to jsem si ani netroufal doufat,“ prohodil Thranduil tlumeně a jeho zastřený hlas okamžitě podráždil všechny mé smysly.

„Je poměrně… zábavná… A já se tu už začínám ukrutně nudit!“ pokrčila jsem zdánlivě lhostejně rameny, odhodlaná nepřikrmovat dál jeho už tak nabubřelé ego.

„To bych tě měl dnes v noci navštívit… Napadá mě hned několik činností, kterými bychom mohli tu nudu zažehnat…“

„O tom nepochybuji…“

Ach, bylo to tak sladce nevinné a přece jsem si po jeho slovech začala představovat ty nejsmyslnější aktivity. A zoufale si přála, abych už nastala noc!

„Zdá se, že se ti můj návrh zamlouvá…“ dobíral si mne princ, jako kdyby z mé tváře naprosto přesně vyčetl, na co zrovna myslím.

„A jsi si jistý, že se ti tentokrát podaří ke mně proplížit?“ zůstávala jsem raději skeptická, to abych se uchránila před trpkým zklamáním, kdyby to nemělo vyjít.

„Ovšem. Protože se nehodlám plížit,“ zasmál se v odpověď.

„Cože?!“ vydechla jsem zaskočeně. „Co tím myslíš?“

„To zjistíš během večeře. A teď už pojďme, ať naši hosté dlouho nečekají.“

Napětí z toho, co si na mě princ přichystal, zcela přehlušilo nervozitu z přivítání lórienské družiny, a tak než jsem se vůbec mohla začít strachovat, bylo už po všem a my směřovali do síně. Ani jsem si všechna ta jména při představování nedokázala zapamatovat, pro mě bylo podstatné, že mezi nimi nebylo to jeho.

Po povinném přípitku jsem muže zanechala jejich rozpravám o válce a strategii a s omluvou jsem se vzdálila. Chtěla jsem využít nečekaně získané chvilky samoty a zajít za Celebrem, abych mu aspoň trochu vynahradila, že ho poslední dobou tak zanedbávám. A jelikož o koně hostů již bylo postaráno a většina mužů se nacházela dosud na cvičišti a nebo v síni s našimi hosty, nenatrefila jsem tam na nikoho, kdo by se mohl mé přítomnosti podivovat.

Aniž bych brala ohledy na svůj šat, lehla jsem si na slámu v Celebrově stání, tak jak jsem to činila dříve, a naslouchala uklidňujícím zvukům jeho pokojného přežvykování, které mne celkem záhy ukolébaly ke spánku. Netuším, jak dlouhou dobu jsem tak strávila, probralo mě až hlasité zahřmění rozražených vrat a vzápětí rozjařené hlasy skupinky ellyn.

Rychle jsem zvažovala, zda zůstat skrytá a nebo se prostě zvednout a sebevědomě odtamtud odkráčet, a posléze jsem zvolila tu druhou možnost – to pro případ, že by se po mně mezitím začal někdo shánět. Navíc jsem tam přece nedělala nic nepřístojného, tak proč bych se měla chovat jako nějaký zloděj?

Jenže jsem stihla ujít stěží pár kroků k východu, než jsem seznala, jak špatné mé rozhodnutí bylo.

„Kampak prcháš, krásná panno?“ zahlaholil k mé nevoli jeden z ellyn bujaře a s notnou dávkou drzosti si mě chtěl přitáhnout k sobě.

Jednala jsem zcela instinktivně; zdánlivě jsem se podvolila, ovšem sotva se mi podařilo nahmátnout jílec jeho dýky, pohotově jsem se jí zmocnila a přitiskla ji ke krku toho smělce.

„Nech mě jít!“ nařídila jsem mu a on uposlechl, třebaže si nejsem úplně jistá, zda jsem ho přesvědčila já a nebo mu k tomu dopomohl jeho druh, který ho podle všeho dost nevybíravě odstrčil.

V nastalém tichu jsem slyšela své srdce bít hlasitě na poplach, to protože mi opožděně došlo, že přízvuk toho dotěrného ellona nebyl zdejší. A kdybych snad váhala, kam ho zařadit, ozval se můj zachránce, aby ty pochybnosti v mžiku rozptýlil. Spolu s mými nadějemi, že se mi odtamtud podaří bez dalších potíží vyklouznout.

„Jste v pořádku? Omlouvám se za –“ pronesl, než se náhle odmlčel, zřejmě stejně v šoku jako já. Na rozdíl ode mě se však vzpamatoval poměrně rychle.

„Lothíriel?! Jsi to skutečně ty?!“