47. kapitola

    Nemohla jsem uvěřit svým uším. A hlavně smůle, která mi zlomyslně vehnala do cesty jediného ellona, který byl schopen mě odhalit. Horečně jsem se snažila vymyslet, jak se z téhle ošemetné situace vyvléknout, a nejspíš mi to trvalo až podezřele dlouho.

„Ano, jsem Lothíriel z Lindonu, budoucí choť prince Thranduila. A jak zní Vaše ctěné jméno?“ opáčila jsem odměřeně, jak se na urozenou dámu slušelo, a neochotně jsem odhodila ukořistěnou zbraň na zem.

„Lothíriel z Lindonu?“ Haldirův hlas zněl jako vždycky, sebevědomě a mírně arogantně, hlas muže zvyklého velet. A v tuhle chvíli navíc dost překvapeného tím nečekaným shledáním. „Ale kdysi to bývala Lothíriel z Lórienu, to nemůžeš popřít, na to mi zrak slouží až přespříliš dobře.“

„Potom máte štěstí, pane, protože já o ten svůj už před nějakou dobou přišla!“ zareagovala jsem prudce. „A teď mne omluvte, musím se vrátit zpět do síně k našim hostům!“

„To ne, tak snadno mi nevyklouzneš!“ nebyl ovšem Haldir s mým úmyslem srozuměn. „Chci vědět, co tu pohledáváš! A co je to za nesmysl, že by sis měla brát prince!“

„Nevím, za koho mne považujete, pane, ale ubezpečuji Vás, že se mýlíte, a Vaše důvěrné chování je krajně nevhodné!“ pokoušela jsem se ze všech sil setrvat ve své roli. Nic jiného mi ostatně ani nezbývalo, pokud jsem se mu nechtěla se vším svěřit a vložit tak svůj osud do jeho rukou. Do rukou někoho, kdo mi už v minulosti ublížil a zcela zradil mou důvěru…

„Tak mýlím?!“ Haldir se zdál být mými slovy notně rozzloben. „Můžeš si změnit barvu vlasů, nastrojit se a chovat, jako kdybys byla urozené krve, ale jedno skrýt nedokážeš!“ Když jeho ruce uvěznily mé paže, došlo mi, co má za lubem, ale to už bylo příliš pozdě.

„Chceš mi namluvit, že takhle vyhlížejí zápěstí všech urozených dam?!“ procedil zlostně a já svěsila hlavu v tiché rezignaci.

Jen matně jsem zaznamenala, jak posílá své muže pryč, a bylo mi to celkem jedno. Neexistovalo totiž vůbec nic, čím bych ho mohla obměkčit, přesvědčit, aby mě neprozradil.

„Ty vážně nevidíš?“ přerušil Haldir napjaté ticho, které se po odchodu jeho druhů rozhostilo, a já jen mlčky přisvědčila, protože jsem svému hlasu nedůvěřovala natolik, abych promluvila.

„Jak se ti to stalo? Nech mě hádat – nejspíš během některého z těch tvých pošetilých tréninků!“

Vlastně to bylo docela ironické, že jsem své pošetilé tréninky i výpravy na nepřítele ustála ve zdraví, jen abych o něj přišla při něčem, k čemu jsem byla podle vetšiny ellyn – a Haldira především – předurčena. Ovšem o svém stavu jsem se mu samozřejmě říct nechystala, a tak jsem ho nechala v jeho přesvědčení, že to byla právě má bláhová touha stát se vojákem, která mě připravila o zrak.

„Takže ses namísto kariéry vojáka rozhodla provdat? To je poměrně chvályhodná změna! Škoda jen, že jsi musela nejprve přijít o zrak, abys konečně procitla!“ ťal do mě nemilosrdně a já se hrdě napřímila, odhodlaná nenechat se jím zastrašit.

„O co ti jde?“ zeptala jsem se přímo, zatímco jsem v duchu dumala, co si počít. Možná kdyby s ním promluvil sám Thranduil, tak by ho dokázal přimět k mlčenlivosti… i když bez boje by se to pravděpodobně neobešlo a já ho nechtěla vystavovat dalšímu nebezpečí tak brzy po jeho souboji s králem.

„Jen jsem přijel vyřídit královy pozdravy a gratulaci k sňatku. Opravdu bych se nenadál, že zde narazím na tebe… a rovnou v roli princovy nevěsty!“

„Já jen žertovala, samozřejmě že nejsem princovou nevěstou. Jsem její… společnicí,“ pokusila jsem se ještě narychlo zachránit, co se dalo.

„Skutečně? Nedokážu si představit, jak bys jí v tomhle stavu mohla být k užitku!“ prohlásil Haldir podobným tónem, jako když jsem mu kdysi oznámila, že bych se chtěla stát vojákem. A já ho nenáviděla za to, že i dnes se mu podařilo mě svou poznámkou ranit.

„Jak to, že jsi nepřijel spolu s ostatními?“ nechápala jsem. „Vítali jsme vaši družinu na nádvoří a jsem si zcela jistá, že jsi mezi nimi nebyl.“

„Pár se nás zdrželo bojem s obřím pavoukem. Pěkně odporná bestie, to ti tedy povím,“ prohodil s jistou dávkou respektu. „Ty na druhou stranu vyhlížíš pořád stejně pěkně. Zřejmě se ti po odchodu z Lórienu nevedlo zas tak špatně.“

„To zní, jako kdyby tě to snad mrzelo,“ povšimla jsem si.

„Já tě měl rád, Lothíriel. A tys to všechno zahodila. Víš, jaké to je, když přijdeš o někoho, na kom ti opravdu záleží?“

„Ano.“ Nad tímhle jsem ani nepotřebovala dlouze hloubat, jenže jeho jsem stejně nepřesvědčila.

„To si nemyslím. Ale neboj, však to už brzy poznáš…“