48. kapitola

    „Co chceš udělat?“ vypravila jsem ze sebe stísněně.

„Možná si promluvit s tvou paní a povědět jí, že ses za ni vydávala. A také o tom, co se stalo v Lórienu. Jsem si jistý, že ji to bude velmi zajímat…“ prohodil Haldir nenuceným tónem, jako kdyby mi ani nevyhrožoval, spíš mě zkoušel.

Krátce jsem zvážila možnost, že bych ho seznámila s Almiel, ale rychle jsem ji zase zavrhla. I kdyby ho dokázala přesvědčit, že je lady Lothíriel, stejně by se ten podvod provalil o svatebním dni. Tohle prostě nebylo východisko.

„Nemluvila jsem předtím pravdu,“ přiznala jsem co nejklidněji, třebaže uvnitř mě se všechno svíralo ochromující úzkostí. „Skutečně jsem princovou nevěstou, jakkoli se ti to může zdát neuvěřitelné. Sloužila jsem nějaký čas pod jeho velením a postupně jsme v sobě našli zalíbení.“

„To mi zas tak neuvěřitelné nepřipadá, koneckonců i já ho v tobě kdysi nalezl. Spíš se mi zdá podivné, že by si princ vzal někoho, kdo mu nebude schopný dát dědice. Ale s touhle maličkostí ses mu, předpokládám, dosud nesvěřila, co?“ odsoudil mě předem, jeho hlas plný znechucení, které jsem si nezasloužila, jenže copak jsem mu mohla říct, jak nespravedlivé je jeho obvinění?

„Věříme v přízeň Valar, kteří zajisté nenechají náš svazek prázdným,“ zmohla jsem se aspoň na chabou odpověď.

„Tys ztratila zrak a přesto věříš v přízeň Valar? Rozhodně ses změnila, Lothíriel! A nebo ti snad mezitím ukázali laskavější tvář?“

Zachytila jsem v jeho hlase bolest a hořkost, jako kdyby se za to všechno, co se v Lórienu událo, rozhodl vinit právě je. Což ovšem nijak nezmírňovalo jeho averzi vůči mně.

„Poznala jsem lásku, o níž jsem si nikdy ani netroufla snít. Nestačí snad tohle jako důkaz jejich přízně?“ pronesla jsem dřív, než jsem si uvědomila, že hovořit o něčem takovém s Haldirem není zrovna moudré.

Když ale promluvil, nezdálo se, že by mi ta slova zazlíval. „Jestli to není spíš prokletí… a nebo vážně věříš, že bys mohla být v takovém svazku šťastná? Vždy jsi nesnášela, když ti někdo říkal, že něco nesmíš dělat, a teď chceš zaujmout místo svázané pravidly dvora a sešněrované tak těsně, že má jeden někdy pocit, že se zadusí?“

„Uvědomuji si, že to nebude jednoduché, ale jsem připravená přinést oběti, aby ten vztah vydržel,“ řekla jsem prostě.

„A počítáš ve svých smělých plánech také s králem? Protože pokud jsi to ještě neměla příležitost zjistit, není s ním zrovna lehké pořízení,“ varoval mne Haldir a já nedokázala pochopit, kam tím vším směřuje.

„Proč se na to ptáš? Děláš si snad o mne starosti?“

„Tak trochu,“ připustil poněkud neochotně. „Protože sis zjevně opět usmyslela něco, co je nad tvé síly. Jednou tě ta tvá umanutost zahubí, Lothíriel.“

„A nepotěšilo by tě to snad?“

Chvíli byl zticha, jako kdyby nad tou otázkou dumal. „Vlastně ani ne,“ odvětil posléze k mému překvapení.

„Asi ti nerozumím, Haldire. Myslela jsem, že mě chceš zničit, pomstít se mi za to, co jsem způsobila…“ byla jsem dokonale zmatená jeho chováním.

„To jsem si zprvu také myslel. Dost mě to zaskočilo, když jsem tě tu takhle střetnul…“ přiznal zdráhavě. „Víš, nějakou dobu po tom… incidentu… jsem čekal, jestli se přece jen nevrátíš… a nebo o sobě nedáš aspoň vědět… Dělal jsem si o tebe starosti… Ale tobě jsem očividně nestál ani za jediný vzkaz!“

„Myslela jsem, že je mezi námi konec… copak tys to tak necítil?“

„Domníval jsem se, že bychom to mohli dát ještě dohromady. Bylo nám spolu přece dobře, dokud jsi nezačala s tím svým nesmyslem o vstupu do armády!“ vyčetl mi hořce, jeho nechuť vůči tomu mému nápadu stejně silná jako tehdy. Ale od té doby se přece jen něco změnilo…

„Nesmyslem?!“ opáčila jsem ostře. „Mně se to ale podařilo! A kdyby nebylo mé nehody, dosud bych v ní sloužila!“

„Chotě princů obvykle vojenské službě neholdují. Možná ti to měl ten, kdo tě na tuhle roli tak pečlivě připravoval, zdůraznit!“ vysmál se mé námitce Haldir.

„Teď už na tom stejně nezáleží…“ povzdechla jsem si proti své vůli.

„Ale ale, že by ti to nebylo dvakrát po chuti?“ chytil se toho pohotově. „Princ má vlastně štěstí, kdybys viděla, tak bys té pošetilosti nikdy nezanechala! Umíš si vůbec představit, jak bolí pomyšlení, že bys mohla být během boje vážně raněna?! A nebo se dokonce ani nevrátila?! To jsem se měl jen tak smířit s možností, že mi poslové jednoho dne zvěstují, že jsi padla, a já tam ani nebyl, abych tě naposledy objal?! Odpusť, ale to jsem prostě nedokázal!“