45. kapitola

    „A je vůbec moudré tak učinit?“ nepozdávalo se to Almiel. „Přece jen, kdyby tě některý z nich poznal…“

Jako kdyby mi zrovna tohle musela připomínat!

„Řekněme, že nemám na výběr. A teď už běž,“ popohnala jsem ji z komnat a rychle se jala upravovat svůj zevnějšek, abych byla připravená na nadcházející setkání.

Ne, že bych tomu věnovala mnoho času, bez Almieliny pomoci jsem raději ani nezkoušela převléct se do jiných šatů, pouze jsem si opláchla tvář a prsty zkrotila pár vzdorovitých pramínků vlasů, které mi vyklouzly z uzlu. Pak jsem se usadila do křesla, abych vyčkala jejího návratu, zatímco má představivost pracovala na plné obrátky a zásobovala mne těmi nejhoršími představami.

Když konečně cvakla klika, měla jsem už nervy napjaté k prasknutí a má trpělivost byla zcela vyčerpána.

„Co ti trvalo tak dlouho? A jak vážné to je?“ vyjela jsem na ni, podrážděná, že si dala tak na čas, ačkoli musela vědět, že jsem strachy téměř bez sebe.

„Tomu se říká vřelé přivítání!“ ocenil má slova hlas, který rozhodně nepatřil Almiel, a než jsem stihla popadnout dech, jenž mi princova nenadálá přítomnost vyrazila, už byl u mne, aby si mě hned vzápětí přitáhl do své náruče.

„Tak ty na mě posíláš špehy?“ zeptal se přísně, ovšem za tím nepříliš vlídným tónem jsem zachytila náznak vřelosti, kterou nedokázal – a nebo nechtěl – zcela skrýt.

„Dělala jsem si starosti…“ bránila jsem se chabě. „Doufám, že nehodláš Almiel nijak trestat, jednala výhradně na můj příkaz.“

„O Almiel se nestarej, to spíš o sebe by ses měla strachovat! A nebo snad považuješ podobné chování za hodné tvého postavení?“ pokáral mne Thranduil, ale já se rozhodně nemínila lkát.

„Jsem v prvé řadě milující ženou a nevidím nic špatného na tom, že si o vás dělám obavy! Obzvláště když byly podložené tvým podezřelým chováním!“ ohradila jsem se podstatně důrazněji než předtím.

„Dobrá, promíjím ti,“ nehodlal se princ tou záležitostí podle všeho zaobírat. „Vlastně mi to patří za to, že jsem k tobě nebyl upřímný.“

„A co se tedy stalo? Je Amras…?“ takřka jsem mu skočila do řeči.

„Není to zas tak zlé, jak to zprvu vypadalo. Lindir už mu rány ošetřil a nyní je v Almielině péči. I když si nejsem úplně jistý, jestli je za to vděčný.“

„Copak se ti dva nikdy neusmíří?“ povzdechla jsem si. „Mrzí mě vidět je takto…“

„Některé věci vyžadují čas. Což mi připomíná, že máme jisté hostitelské povinnosti a ty ses zatím ani nepřevlékla,“ pronesl princ s mírnou výčitkou.

„Copak na tom záleží? Všechny mé šaty jsou přece dosti zdobné, nemyslíš?“ nechápala jsem tu jeho nenadálou posedlost mým zevnějškem. Jako kdybychom snad neměli dost jiných starostí!

„To ano, obzvláště ty krvavé skvrny na tvém rukávu jsou velmi zdobným prvkem. Akorát pochybuji, že by ho Lórienští dokázali plně ocenit,“ odtušil princ suše a já se poněkud zahanbeně odvrátila.

„Omlouvám se, neměla jsem tušení…“ zamumlala jsem, zatímco jsem se poněkud neohrabaně pokoušela rozšněrovat si živůtek, neochotná vyrušovat v tuhle chvíli Almiel.

„Ukaž, pomůžu ti,“ ujal se Thranduil pohotově práce mé komorné a dokonce mi sám vybral novou róbu, kterou jsem si za jeho asistence bez otázek oblékla.

„Jak vyhlížím?“ vyzvídala jsem a dlaněmi nervózně uhlazovala bohatě vyšívanou sukni.

„Královsky,“ konstatoval skoro nesouhlasně. „Nejraději bych z tebe všechnu tu okrasu zase strhnul…“

„To bych měla jít uvítat naše hosty nahá?“ předstírala jsem zděšení.

„A kdo říkal něco o tom, že bych ti vůbec dovolil opustit ložnici?“ Jeho rty něžně přejely po odhalené kůži mé šíje. „Už abych tě měl zase jen pro sebe…“

Jako kdyby to s jeho otcem za zády bylo snad možné! pomyslela jsem si trpce, ale nahlas jsem nic neřekla, proč kazit tak krásnou chvilku? Kdoví, kdy se nám opět poštěstí ukrást si další…

„Je to opravdu tak zlé?“ neuniklo princi mé rozpoložení a jeho dotyky se okamžitě změnily z dráždivých na konejšivé. „Uvidíš, že se to časem urovná, jen nesmíš krále zbytečně provokovat. Chápu, že ses mi tam venku snažila pomoct, ale je pro mě dost obtížné nečinně přihlížet, jak ti drží meč pod krkem. A to i když vím, že by ti neublížil.“

Docela jsem mu tu jistotu záviděla, protože já ji rozhodně sdílet nemohla. „A co když se to neurovná? Víš přece, jaký je…“

„Pokud si k tobě dovolí přespříliš, tak si s ním promluvím,“ přislíbil princ a jeho tón mě nenechával na pochybách, že by rozhodně nemínil zůstat pouze u slov, kdyby nebylo zbytí.

Byla jsem mu za jeho rozhodnost vděčná a zároveň mě znepokojovalo, že by se měl kvůli mně dostat se svým otcem do křížku. Jako kdyby zrovna ten potřeboval další záminku pro společný souboj!