41. kapitola

    Ano, uznávám, že nebylo nejmoudřejší takhle na krále zaútočit, jenže já už měla až po krk jeho nabubřeného chování a také toho, že se Glorfindel neobtěžoval nijak zasáhnout, ačkoli k tomu měl nejednu příležitost. Oropherova reakce na sebe pochopitelně nenechala dlouho čekat.

„Dávej si pozor na jazyk, maličká, nebo si příště svou zlost zchladím na tobě!“ varoval mne a jeho hlas se ozval natolik znepokojivě blízko mě, že jsem se musela hodně přemáhat, abych instinktivně necouvla. Jistě, slyšela jsem ho, jak ke mně kráčí, ale nehodlala jsem mu dopřát to uspokojení vidět mě před ním prchat. Jen o malou chvilku později, to když se mi chladné ostří zbraně zakouslo bez sebemenšího varování do krku, jsem své srdnatosti – nebo spíš neuváženosti – zalitovala.

„Co ti dává pocit, že máš právo mě soudit?! Že smíš vůbec bez vyzvání vyjádřit svůj názor?!“ zasyčel na mě král nenávistně a ještě víc přitlačil na meč. Lindonská ocel… blesklo mi poněkud absurdně hlavou. Jaká ironie!

„To už by stačilo, nemyslíš?“ pronesl Glorfindel takřka znuděným tónem. „Copak nesneseš trochu kritiky? Ellon tvého postavení by měl být schopen se nad podobnou poznámku povznést. A nebo je snad tvé sebevědomí natolik křehké, že ho může ohrozit jedna malá elleth?“

„Moje sebevědomí je v naprostém pořádku, jen nevidím důvod, proč bych měl tu její drzost strpět!“ pěnil Oropher dál.

„A já zase nehodlám strpět, abys ji ohrožoval zbraní, a to bez ohledu na to, co řekla nebo učinila! Protože nic z toho tvé nynější jednání neospravedlňuje!“

„Možná… ovšem není na tobě, imladriském kapitánovi, abys ji bránil! K tomu má přece svého ochránce… ač ten se kupodivu zatím k ničemu neodhodlal! Že by to bylo proto, že nevěří, že bych jeho paní dokázal skutečně ublížit?!“ vysmíval se král nyní pro změnu Amrasovi. „Potřebuješ ji vidět krvácet, aby ti došlo, že nežertuji, ty zabedněnče?!“

„Chceš raději bojovat s ním, protože si netroufáš postavit mně?!“ zakročil Glorfindel s nečekanou rázností. „Nemůžeš se divit, že se Amras dosud nepostavil na princezninu obranu, v Lindonu totiž není zvykem útočit na ctěné hosty! A už vůbec ne na neozbrojené ellith!“

„Třeba se chci pouze ujistit, že tenhle voják dokáže řádně plnit své povinnosti a ochránit svou paní, až toho bude zapotřebí! Protože můj syn toho naneštěstí viditelně schopen není!“

Pomyslela jsem si, že kdyby ti tři, které král tak nevybíravě uráží, zaútočili najednou, pak by konečně dostal lekci, kterou zasluhuje. Jenže čest oněch ellyn jim v podobném konání bránila. A dost možná i skutečnost, že byl Oropher obklopen svými muži, kteří by jim jejich útok jen těžko tolerovali.

„Nepředpokládal jsem, že ochranu lady Lothíriel bude mít na starost pouze jediný voják, jakkoli zdatný,“ ozval se zpovzdálí hlas lorda Elronda, klidný, jako kdyby se v aréně pranic mimořádného nedělo. „Avšak chápu, že situace ve Vaší říši Vám neumožňuje posílit její stráž. V tom případě však žádám, abyste pro tento účel laskavě přijal část mých mužů. Takto nebude Vaše vojsko oslabeno a král Gil-galad bude jistě klidněji spát s vědomím, že je o bezpečí jeho neteře řádně postaráno.“

Nad touhle diplomacií jsem mohla jen tiše žasnout a říkat si, že se toho mám v tomhle ohledu ještě opravdu hodně co učit. Na Orophera to však příliš nezapůsobilo.

„Můžeš ujistit svého pána, že tu jeho příbuzné nic nehrozí! A své muže si nech, nepochybuji, že s tvým velením ti bude každého z nich zapotřebí!“ odmítl hrubě Elrondovu nabídku.

„Jak si přejete, Vaše Veličenstvo,“ nenechal se tím lord vyvést z míry. „Kdybyste si to někdy v budoucnu rozmyslel, stačí toliko vzkázat a já k vám neprodleně vyšlu oddíl mužů. Rozhodně není naším záměrem oslabit obranu Vaší říše.“

„Pár vojáků ještě oželet můžu, Elronde, ale nechť nám tenhle ellon nejprve předvede své schopnosti!“ nedal si to král vymluvit. „Třebaže samozřejmě nepochybuji, že je to právě jeho chrabrost a neohroženost, pro které si ho princezna osobně vybrala!“

„On je tu však od toho, aby sloužil lady Lothíriel, nikoli aby se účastnil podobných kratochvílí, pane!“ rozhodl se princ zakročit, zřejmě v obavách, zda by Amras ustál střet s králem ve zdraví. Nejspíš ho napadlo totéž co mě – totiž že si ho chce Oropher příhodně odklidit z cesty, aby mu nepřekážel v jeho přechodném zapálení pro Almiel.

„Má paní, smím se k tomu též vyjádřit?“ vložil se do debaty překvapivě sám Amras a když jsem ho vybídla, aby pokračoval, zaskočil mne ještě víc.

„Pokud proti tomu nemáte námitek, má paní, pak bych se tohoto souboje rád zúčastnil. Bude mi ctí hájit Vaše barvy proti tak chrabrého protivníkovi.“

Už jsem se nadechovala, abych jeho přání kategoricky zavrhla, bohatě mi stačilo, jak zbitý byl princ, nehodlala jsem k tomu všemu ještě riskovat Amrasův život pro prchavou naději, že se nám snad dostane nějakého zadostiučinění. Jenže můj přítel mi jemně sevřel paži dříve, než jsem se stihla vyslovit.

„Cožpak už mi nevěříš?“ promluvil natolik tiše, aby to zachytily pouze mé uši, a já po krátkém zaváhání svolila.