40. kapitola

    „Nevyhlížíš příliš spokojeně, Riel, copak sis právě tohle nepřála?“ zeptal se Amras zmateně, jakmile se do sebe meče soupeřů s řinčením zakously.

„Jenom jsem chtěla, aby měli aspoň trochu vyrovnané šance…“ zamumlala jsem, ne zcela přesvědčená o tom, že se mi to skutečně podařilo. Pokud je princ až příliš zemdlen z předchozího souboje, pak mu ani lehčí meč nepomůže, když bude mít nohy těžké a ruku pomalou.

„Jak je na tom teď?“

„O něco lépe, ale ani král si nevede špatně. Některé jeho údery jsou tak prudké, že princ musel pokleknout, aby je zvládl odrazit,“ nepotěšil mě Amras svou odpovědí.

„Tak proč se jim radši neuhnul?“ nechápala jsem. „S lehčím mečem by měl být přece obratnější, ne?“

„Obávám se, že na tohle ta výměna přišla až příliš pozdě. Upřímně se divím, že po včerejším výprasku dokázal ten obouručák vůbec pozvednout,“ přiznal s jistou dávkou obdivu. „Král mu nedopřává ani chvíli oddechu a na Thranduilovi už se to začíná podepisovat. Doufám, že ho aspoň nemíní v tomhle stavu poslat za zdi paláce, protože by tímhle svým tréninkem nepříteli dost ulehčil práci…“

„A má to aspoň nějaký význam? Myslíš, že mu to bude k užitku?“

„Ale jo… pokud by měl sám v souboji čelit Sauronovi, tak se mu bude podobná průprava hodit,“ neodpustil si prostořekou poznámku, která mě nejspíš měla pobavit, ale namísto toho mě nemálo znepokojila.

„O tomhle ani nežertuj, Amrasi!“ napomenula jsem ho. „Vždyť král je schopný ho na něj poslat samotného ve jménu slávy Eryn Galen a kvůli své zpropadené pýše!“

„To je možné,“ připustil Amras. „V tuhle chvíli si ale myslím, že je na něj tak tvrdý proto, aby se nezmohl na žádný odpor stran té vaší svatby. Přece jen by nebylo příliš potěšující, kdyby z dohody sešlo jen kvůli princovu vzdoru.“

„Jestli to Thranduil s tou přesvědčivostí nepřehání!“ povzdechla jsem si utrápeně. „Možná kdyby se přestal vzpouzet, tak by ho král nechal být.“

„Spíš by si akorát našel jinou záminku. A ještě by mohl pojmout podezření, cože princ najednou tak obrátil,“ hádal Amras s pro něj nezvyklým pesimismem, třebaže nutno uznat, že ne neopodstatněným.

„Co mám tedy dělat?“ zoufala jsem si.

Podobný pocit bezmoci jsem zakusila ve své rodné vesnici… Ani ne tak tehdy, když na nás zaútočili Orkové – na to se to všechno seběhlo až příliš rychle – jako když jsem si přes veškeré své úsilí vysloužila pouze otcovo opovržení a nenávist. Až jsem nakonec byla nucena přijmout skutečnost, že bez ohledu na to, co udělám, jeho srdce nikdy neobměkčím. A nyní mě ta beznaděj zaplavila nanovo. Protože ať se zachovám jakkoli, Thranduila před králem stejně nedokážu ochránit, leda že bych ho opravdu trefila šípem, což by ovšem náš vztah příliš nezlepšilo.

„Doufám, že jsi nyní spokojená, maličká!“ prohodil Oropher posměšně během krátkého odmlčení zbraní, o němž jsem raději ani nechtěla domýšlet, co ho způsobilo.

„Převelice, můj pane,“ přiměla jsem se k dost křečovitému pousmání. „Je úlevou, že můj strýc má ve Vás tak zdatného spojence.“

Král se nepěkně zasmál. „Kdyby se místo oslabování armády vysíláním svých velitelů do kdovíjakých Valar zapomenutých končin raději soustředil na výcvik svých mužů, pak by ani žádného spojence nepotřeboval!“ pominul velkoryse fakt, že to on začínal být na útoky nepřítele krátký.

„Jsem si jistá, že je o jejich výcvik více než dobře postaráno, můj pane!“ hájila jsem Gil-galada a připadala si jako ten největší pokrytec. Protože jsem neměla ani to nejmenší tušení, jaké vůbec na dvoře lindonského krále vládnou poměry, natož pak abych byla zpravena o stavu jeho vojska. Vždyť jsem se s ním ani nikdy nestřetla a nepředpokládala jsem, že by se na tom mělo v dohledné době něco změnit, ovšem podle toho, jak o něm lord Elrond hovořil, se dalo usuzovat, že má věci ve svém království pevně v rukou a nenechá se nepřítelem jen tak zaskočit.

Oropher samozřejmě ale mou důvěru v jeho schopnosti nesdílel. „Výcvik!“ prskl pohrdavě. „Tenhle jeho výcvik bych celkem rád viděl, protože jsem se věru už hodně dlouho pořádně nezasmál!“

„A z čeho usuzujete, že by Vás ta podívaná pobavila, můj pane?“ zeptala jsem se opatrně, abych ho zbytečně nepodráždila. Už takhle od něj dostával Thranduil zabrat víc než dost.

„Protože můj syn u něj prošel výcvikem… dokonce se prý stal jedním z jeho velitelů! A přesto mi není schopen řádně čelit v boji!“ pronesl král, jeho znechucení více než patrné. „Co tam tedy celou tu dobu dělal?! Učil se vyšívat a popíjel čaj jako nějaká dvorní dáma?! Skoro si říkám, jestli to není od Gil-galada nějaká provokace! Sám syna nemá, a tak se mě snaží připravit o toho mého!“

„A co od něho očekáváte?!“ nedokázala jsem ty jeho urážky déle snášet. „Že Vás skolí jedinou ranou?! Jste zkušený bojovník, a tak byste měl být schopen rozpoznat jeho potenciál! A nebo Vám jde jen o to, abyste si na něm mohl chladit svůj hněv?!“