38. kapitola

    „Mně ale řekla, že se mám pokusit být aspoň pro jednou užitečný a dohlédnout na tebe, abys neprovedla nějakou pošetilost,“ nenechal se Amras přesvědčit. „A když jsem tě spatřil mířit sem, tak jsem její obavy začal chápat. Copak tě to jen napadlo? Domníváš se snad, že prince tvoje přítomnost potěší? Nebo že ho král bude kvůli tobě šetřit?“

„Takže tys o tomhle věděl? Věděl a stejně mi nic neřekl?!“ vyčetla jsem mu o trochu hlasitěji, než by vzhledem k našemu okolí bylo moudré.

„Něco se mi doneslo od ostatních vojáků,“ připustil zdráhavě. „Nechtěl jsem tě tím ale znepokojovat. Stejně s tím nic nenaděláš, jakkoli moc se ti to může nepozdávat.“

„Může nepozdávat?!“ sykla jsem zlostně. „A mělo by se mi na tom snad něco zamlouvat?! Vždyť si na něm král akorát vybíjí svůj hněv!“

„A bude se snad nepřítel na bojišti chovat jinak?“ připomněl mi Amras ne nelaskavým tónem. „Tohle se může zdát tvrdé, ale pokud to princi později zachrání život, budeš to stále ještě odsuzovat? Král je zdatný bojovník… a pokud Thranduil není schopný se mu ubránit, pak se má od něj zřejmě ještě čemu učit. Rozhodně bych si na tvém místě nedělal přílišné obavy, pochybuji, že by měl král v úmyslu se vlastnoručně zbavit svého jediného potomka,“ zažertoval ještě nemístně, za což jsem se na něj nevlídně zamračila.

„Odpusť, že nedokážu ocenit králův nenadálý zájem o výcvik jeho syna, ale kdybys viděl ta zranění, co mu způsobil, pak bys z toho také jistě tak nadšený nebyl!“

„A neutržili jsme jich snad my všichni během tréninku bezpočet? Copak tebe někdo šetřil?“

Na tohle jsem neměla co říct, obzvláště když některé vzpomínky byly dosud až příliš živé. A bolestné. Jak ostatně Amras dobře věděl, protože ani on nebyl zrovna z těch, kteří by se na cvičišti drželi nějak zpátky.

„Možná tě víc než jeho stav bolí zjištění, že není tak neporazitelný, jak ses až dosud domnívala,“ navrhnul se svou obvyklou empatií. „A když ho dokáže zpráskat král, není vyloučené, že se to samé podaří i nepříteli. Ty Oropherovi nezazlíváš to hrubé zacházení, ale že v tobě vzbudil strach o princův život.“

„Jsme skoro ve válce, je přece přirozené dělat si o něj starost!“ odsekla jsem, neochotná zkoumat své pocity a obavy do hloubky.

Možná měl Amras pravdu, ale copak na tom záleželo? Vždyť Oropherův trénink – podle všeho vedený tak, aby princi dokázal jeho neschopnost v boji – ho mnohem dřív připraví o tolik potřebné sebevědomí, než že by mu byl něčím ku prospěchu. Pravda, falešná sebejistota je stejně nebezpečná jako nedostatek zkušenosti ve zbrani, ale já přece Thranduila viděla bojovat a na první pohled bylo zjevné, že svůj výcvik nezanedbával. Tak jak je potom možné, že tomu arogantnímu tyranovi nedokáže vzdorovat?

„Jak je na tom?“ zeptala jsem se s obavami po chvilce mlčení, v němž řinčení mečů obou bojovníků znělo vyloženě zlověstně.

„Začíná být unavený,“ přiznal Amras a v jeho hlase jsem zachytila náznak zklamání. Zřejmě i jemu by se zamlouvalo vidět krále poraženého, nuceného okusit svou vlastní trpkou medicínu.

„Tak brzy?“ nechápala jsem.

„Kdybys viděla ty těžké obouručáky, které při souboji používají, pak by tě to nepřekvapovalo. V tomhle je král ve značné výhodě, protože je na podobnou zbraň zvyklý.“

„Asi se nemusím ptát, čí to byl nápad, co?“ Jen stěží jsem potlačila nutkání se znechuceně ušklíbnout.

„Jsou tu kolem nějací Glorfindelovi muži?“ zeptala jsem se místo toho naprosto nevinně, zatímco v hlavě jsem rychle dávala dohromady smělý plán.

„Je tu dokonce i Glorfindel sám. A tváří se dost zachmuřeně.“

„Výborně…“ potěšila mě jeho odpověď a aniž bych čekala na něco víc, začala jsem si klestit cestu blíž k aréně.

„Co chceš dělat?“ šeptal za mnou Amras naléhavě, zřejmě znepokojený mým chováním.

„Mám jejich pozornost?“ zajímala jsem se, neboť jsem mu vážně nemínila vysvětlovat, co že to mám za lubem. Jak jsem ho znala, tak by se mu to nejspíš ani trochu nezamlouvalo.

„Povšimli si tě, ale dokud nebude znám vítěz a nebo král souboj předčasně neukončí, pak nic víc ani očekávat nemůžeš.“

„Dobře. Jen mi řekni, až se králi podaří srazit ho k zemi,“ požádala jsem ho a byla jsem notně rozladěná, jak brzy ta chvíle nastala.

„Znamenitě, můj pane!“ přinutila jsem se do potěšeného úsměvu a pro jistotu jsem Oropherův výkon ocenila i bouřlivým potleskem, to abych měla jistotu, že jsem zcela narušila jeho soustředění. „Je zřejmé, že řeči o Vaší udatnosti byly naprosto pravdivé!“

„Tys o tom snad pochybovala?!“ odfrknul si král povýšeně, ale můj obdiv mu zřejmě dělal dobře, protože mě za to hrubé vyrušení ani nevyplísnil.

„To bych si nedovolila, můj pane. Je zcela zjevné, že zde nemáte vážného soupeře. Přinejmenším při tomto výběru zbraní…“ dodala jsem jakoby mimochodem, drobný leč ostrý háček, na který jsem ho doufala chytit.

A Oropher mne nezklamal.