34. kapitola

    „Co tím míníš?!“ otázal se nedůvěřivě.

„Jen to, že král byl ke mně dnes nanejvýš laskavý a vyjádřil přání mne navečer opět spatřit!“ vmetla mu Almiel to pozvání s pořádnou dávkou zadostiučinění do tváře.

„Doufám, že ani neuvažuješ o tom, že bys za ním šla!“ zavrčel Amras a jeho hlas zbavený veškeré vlídnosti zněl docela cize. Jen na Almiel to zjevně žádný dojem neudělalo.

„A proč bych neměla? Vždyť je to pro mě nesmírná čest!“ vysmívala se mu nepokrytě. „Mám už po krk všech těch neohrabaných smradlavých vojáků, kteří nemají nejmenší tušení, co vlastně žena potřebuje!“

„Neopovažuj se!“ varoval ji, ale ona ho ani teď nebrala vážně.

„Ty mi nemáš co rozkazovat, jsem svobodná elleth a budu si dělat, co se mi zlíbí!“ prohlásila značně povýšeným tónem.

„Ne, dokud jsem tady já!“ odsekl Amras a jen o chvilku později jsem zachytila Almielino polekané vyjeknutí, které on bez obtíží ztlumil čímsi, co podle zvuků mohlo být jedině dosti vášnivým polibkem.

Strnula jsem na místě a dokonce i zatajila dech, abych ničím nenarušila ten moment, a i když jsem byla slepá, stejně jsem si tam připadala naprosto nepatřičně. Jenže jsem se bála hnout, abych tím všechno nezkazila. A tak jsem jen tiše čekala, dokud se rty těch dvou od sebe opět neodtrhly a Almiel se pobouřeně nenadechla.

„Jak se opovažuješ?! Kdo si myslíš, že jsi?!“ vybuchla zlostně, pravděpodobně naštvaná nedostatkem odporu, na který se zmohla, než čímkoli jiným.

„Kdo?! Neohrabaný smradlavý voják přece!“ odvětil se zřetelnou samolibostí. „A nebo snad už ani nepoznáš vlastního snoubence?!“ popíchnul ji ještě a ne bez odezvy.

„O tom si můžeš nechat leda tak zdát!“ ohradila se Almiel okamžitě.

„To můžu, ale jak už jsem se stihnul v minulosti poučit, je lepší jednat než jen marně snít!“ A jako kdyby jí to chtěl názorně předvést, zmocnil se jejích úst v dalším dechberoucím polibku.

Tentokrát už jsem to riskla a tiše se vyplížila ze svých komnat, abych těm dvěma poskytla dostatek soukromí pro jejich usmiřování. A také abych se postarala, že se jim král nebude už více vměšovat do života.

Ne, nebyla jsem natolik pošetilá, abych to s ním šla probrat přímo, místo toho jsem se vydala do budovy velitelů za princem. Ten byl mou jedinou – třebaže nepříliš jistou – nadějí, vždyť kdo jiný by mohl mít na krále nějaký vliv a přivést k rozumu, pokud ne on?

Cestu tam jsem absolvovala bez větších obtíží, neboť jsem se i bez zraku dokázala celkem obstojně orientovat v prostoru a dokonce jsem byla schopná si vybavit místa, kterými jsem už někdy předtím kráčela. A z nádvoří do Thranduilovy pracovny jsem šla v minulosti tolikrát, že jsem prostě nemohla zabloudit. Takřka po špičkách jsem se proplížila až k jeho dveřím a napjatě se zaposlouchala, abych zavčasu odhalila, kdyby měl náhodou nějakou společnost. Následně jsem chtěla vklouznout dovnitř a zjistit, zda je vůbec přítomen on sám, ovšem záhy se ukázalo, že toho nebude zapotřebí, to když jsem zachytila hlas, který mi byl tak drahý. A který byl nade vší pochybnosti plný rozmrzelosti.

„Nemám, co bych ti víc řekl, Artanis! Jedině že jsi sem neměla vůbec chodit!“ sdělil té zjevně nezvané návštěvnici a i když to znělo dosti odměřeně, stejně se mi z toho sevřelo hrdlo úzkostí.

„Domnívala jsem se, že Vás to potěší… Při snídani v síni jste vyhlížel natolik ustaraně, že mne napadlo, jestli by Vám menší rozptýlení nepřišlo vhod,“ podbízela se mu ta neznámá a já měla okamžitě chuť vtrhnout dovnitř a vyřídit si to s ní hned na místě. Jenže copak jsem mohla?

„To je kvůli ní, že ano?“ pronesla v předstíraném porozumění, kterým mě ani na okamžik neošálila. „Vždyť ještě nejste sezdáni… a i kdyby, mně to přece nevadí…“ lákala ho medovým hlasem a ve mně se zvedla další vlna nevole. Jak se jen opovažuje…?!

„Nemám zájem, Artanis!“ odmítl Thranduil rázně její návrh. „A teď už běž!“

„Tohle jste mi dříve neříkal…“ ohradila se lehce ublíženým tónem. „Copak už jste zapomněl, jak nám spolu bylo hezky?“

„To bylo dříve! Věci se ale od té doby změnily!“

„Tolik zase ne… Já Vás stále miluji… a udělám pro Vás cokoli… Copak to pro Vás už nic neznamená?“ domáhala se ta elleth vytrvale jeho pozornosti a já tomu s narůstajícím znepokojením naslouchala, zatímco mi hlavou vířila spousta otázek.

Jak dlouho už tenhle jejich vztah trvá? Kdy se vůbec objevila? Bylo to až po tom mém zbabělém útěku do Imladris? A jak moc mu na ní záleží? Je to vážné? Má ji radši než mne? Dělá s ní totéž, co se mnou? To s ní byl tehdy v noci, zatímco jsem na něj marně čekala? Budu na něj takhle marně čekat často? Záleží mu na mně ještě a nebo se jen přetvařuje kvůli svému synovi? Jak dlouho to bude trvat, než jí dá definitivně přednost přede mnou?

Přitiskla jsem si dlaň na ústa, abych ze sebe nevydala ani hlásku, jen oči mě zradily, když se v mžiku naplnily slzami a hrozily přetéct. Tak takhle tedy má skončit ten můj bláhový sen o štěstí?