39. kapitola

    „Co tím chceš říct, děvče?!“ opáčil král lehce podezíravým tónem.

„Pouze to, že svým mečem vládnete více než znamenitě, můj pane,“ chlácholila jsem spěšně jeho dotčené ego. „V Lindonu ovšem upřednostňujeme lehčí typ mečů, a proto si nemohu pomoci, abych se nepodivovala, jak by Váš souboj asi dopadl s nimi.“

„Tady ale nejsi v Lindonu, pokud sis toho ještě nepovšimla, malá! Tady v Eryn Galen jsme zvyklí na pořádný kus oceli!“ vysmál se Oropher mé výzvě a několik jeho mužů mu souhlasně přizvukovalo.

„Ovšem, můj pane,“ přikývla jsem pokorně. „Bylo ode mě pošetilé doufat, že byste mohl přistoupit na můj návrh a dopřát mým uším možnost opět slyšet řinčet lindonskou ocel.“

V nastalém chvilkovém tichu jsem začala o svém záměru pochybovat a na okamžik snad i zalitovala, že jsem nemlčela, ale jen krátce, protože pak se k mé neskonalé úlevě ozval Glorfindelův sebevědomý hlas.

„Přece bys jí takové přání neodmítl, Orophere, a nebo se snad obáváš, že tě lindonský meč nebude poslouchat?“ dobíral si ho nepokrytě a mohl si to s přehledem dovolit, protože on se na rozdíl od ostatních přítomných mohl s králem směle měřit.

„Vyzýváš mne snad k souboji, Glorfindele?“ otázal se ho ten a kupodivu to neznělo zrovna dvakrát nadšeně. Jako kdyby si uvědomoval, že tenhle ellon by se mohl ukázat být nad jeho síly.

Netrpělivě jsem očekávala kapitánovu odpověď a moc si přála, aby si tu příležitost udělit králi lekci pokory nenechal ujít. Jenže Glorfindel zřejmě neměl v úmyslu nám podobnou radost dopřát.

„Nemíním narušit tvé hrdinné klání se synem, ale pokud bys po něčem takovém skutečně toužil, potom ti budu později zcela k dispozici. Prozatím mi dovol, abych ti umožnil vyplnit Lothírielinu prosbu.“ A Glorfindel požádal dva své muže, aby králi a princi zapůjčili své zbraně, čemuž bylo promptně vyhověno.

Dala bych kdovíco, kdybych mohla spatřit Thranduilův výraz a ujistit se, že mi mou iniciativu nezazlívá. Přesvědčit se, zda je vůbec ve stavu se králi postavit.

„Zkus se tvářit aspoň trochu nadšeně, ať tvá žádost vyhlíží věrohodně,“ doporučil mi Amras šeptem a já na svých unavených rtech vyloudila další falešný úsměv. Diplomacie byla tedy pořádná dřina!

„Vážím si Vaší vstřícnosti, můj pane,“ poděkovala jsem králi, jak se slušelo, a s napětím čekala, co se bude dít.

„Dobrá tedy!“ zamručel nepřívětivě po krátkém uvážení. „Když tě ten nesmysl potěší, pak budiž! Ale upozorňuji tě, že již začínám mít těch tvých dětinských přání akorát dost! Možná v Lindonu se mohli přetrhnout, aby ti splnili každičký tvůj vrtoch, ale ta doba je již nenávratně pryč!“

„Vždy jsem měl slabost pro všechno, co pochází z Lindonu!“ prohodil Thranduil ledabyle a s díky se i on chopil nabízené zbraně.

„Toho jsem si povšimnul!“ zareagoval na to král zlostně, jeho hněv nyní opět namířen proti princi a hádám, že přesně tohle byl účel oné prostořeké poznámky. „Ale budou to snad lindonská vojska, v čele kterých budeš v bitvě stát?! Hodláš snad muže Eryn Galen vybízet k obraně jejich domovů třímaje cizí meč?!“

„Pokud je velitel schopný, komu záleží na tom, jakou zbraní se ohání, zatímco vede svůj šik k vítězství?“ opáčil Glorfindel s arogancí, jež však byla vzhledem k jeho zkušenostem pochopitelná.

„To sedí od někoho, kdo se dosud honosí prastarou ocelí Gondolinu!“ odsekl Oropher rozezleně, jeho dosti omezená trpělivost těžce zkoušená Elrondovým kapitánem. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby si svou předchozí nabídku přijmout ho do svých služeb po tomhle rozmyslel a teď spíš přemítal o tom, jak ho dostat do jedné z podzemních kobek ve svém paláci!

„Byl to dar od samotného krále Turgona, jak zajisté víš, a tato zbraň mi v minulosti již mnohokráte dobře posloužila, tak nač ji měnit za jinou? Jeden by měl zůstat věrný tomu, co je mu drahé.“

Nevěděla jsem, jak hluboko Glorfindel svou poznámkou mířil, zda v tom byla lítost nad tím, že v rozhodujícím okamžiku nedokázal ochránit svou rodinu, a nebo jeho slova nesla nějaké docela jiné poselství, ale opět mě naplnila lítost nad krutým osudem toho ellona. Povinnost nad životy svých milovaných… bylo tohle správné? Ale mohl snad ve svém postavení vůbec jednat jinak?

„Podobný sentiment bych čekal spíš od elleth než tebe, Glorfindele, ale zřejmě ti ty dlouhé yény, po které tu již dlíš, stihly otupit mysl!“

Zadržela jsem dech v očekávání, jak na tuhle urážku kapitán zareaguje, ale ten se pouze pobaveně zasmál.

„Možná ano. Však pokud nechceš, aby tvůj meč dopadl podobně, měl bys konečně přestat otálet a věnovat se raději vašemu souboji.“

Z hloučku vojáků se ozvalo souhlasné zamručení a já se musela přemáhat, abych se k nim nepřidala. Ne proto, že bych se stejně jako oni nemohla dočkat té podívané, ale protože jsem si přála, aby už celý tenhle nesmysl skončil.

Kdoví, kolik ošklivých ran stihnul Thranduil utržit, než jsem se do toho vložila. Nezbývalo mi než doufat, že na tom není nijak zle, jinak by se přece Glorfindel chopil oné výzvy a ušetřil ho tak dalšího bití. A nebo ne?