31. kapitola

    Sotva jsem zašla za roh, z dohledu králových strážných, opřela jsem se o zeď a přemítala, kam se poděju. Nejraději bych se odebrala na lučištnický plácek, když už jsem nemohla sama střílet, tak aspoň abych naslouchala zvukům lukostřelby, které vždy spolehlivě tišily mé napjaté nervy a uklidňovaly znepokojenou mysl, ale nechtěla jsem na sebe zbytečně upozorňovat. A tak jsem se uchýlila do svých komnat, kde jsem schoulená na lůžku vyčkávala Almielina návratu. Ani nevím, jak dlouho trvalo, než se objevila, neboť jsem si mezitím trochu zdřímla, ale hned jak vstoupila do místnosti, poznala jsem, že je rozčilená. Hlasité prásknutí dveřmi toho bylo dosti výmluvným svědectvím.

„Nevím, jestli tě za tu lež nenávidět a nebo ti být vděčná!“ spustila, sotva přilítla ke mně a já se neochotně zvedla, abych čelila jejímu hněvu.

„Odpusť, Almiel, v tu chvíli mě prostě nic lepšího nenapadlo,“ zamumlala jsem provinile.

„Ten váš král je prostě neuvěřitelný!“ pokračovala, jako kdybych nic neřekla. „Nejdřív mi dělá návrhy a nakonec mi sdělí, že pokud mu na tebe nebudu donášet, tak se můžu s Amrasem rovnou rozloučit!“ V jejím hlase zaznívalo ohromení, zlost a…?!

„Tebe jeho návrhy potěšily?“ zeptala jsem se opatrně, abych svou přítelkyni ještě více nerozlítila.

„Je to lichotivé,“ připustila s upřímností sobě vlastní. „Když pominu jeho neurvalé způsoby, pak musíš uznat, že je dost pohledný.“

„Obávám se, že jeho způsoby pominout nedokážu, a ráda bych tě varovala, že o ellith si myslí jen to nejhorší,“ upozornila jsem ji dřív, než snad začne o jeho nabídce vážně uvažovat. „Věř mi, že s někým takovým být nechceš.“

„Jak ty můžeš vědět, co já chci?!“ opáčila vztekle. „Rozhodně to není sňatek s Amrasem, o kterém podle všeho neustále sníš!“

Nešťastně jsem zavrtěla hlavou. „Nedělej to, Almiel…“ žadonila jsem, vědoma si toho, že stačí jen pár slov králi a zbaví se Amrase navždy. „Dej mu ještě šanci…“

„Král se také zajímal, zda ses v Lindonu setkala s Thranduilem… A nebo kdekoli jinde…“ nevnímala mne ani teď Almiel. „Zdá se, že vám to vaše první setkání na hranicích příliš nevěří.“

„A co jsi mu pověděla?“ zatajila jsem v napětí dech.

„Že se na to musí přeptat vás, protože já si toho vědoma nejsem. Ale že když princ pobýval v Lindonu, zotavovala ses zrovna v Imladris ze své nehody,“ odvětila a já měla sto chutí ji za to hned na místě obejmout. Vzhledem k jejímu rozpoložení jsem se toho ale raději zdržela.

„Děkuji,“ řekla jsem prostě.

„Měla jsi strach, že tě za ten tvůj kousek snad prozradím?“ otázala se poněkud dotčeně.

„To ne, ale král klade tolik záludných otázek, že jsem se obávala, aby ses náhodou neprořekla,“ vymlouvala jsem se, to abych nemusela přiznat, že má částečně pravdu. Jenže jsem si tím dvakrát nepomohla.

„Nejsem úplně pitomá, Riel!“ skoro se urazila Almiel. „Dokážu rozprávět s králem! A vsadím se, že daleko lépe než ty!“ dodala ještě a já jí to nevymlouvala.

„Jestli chceš, tak si s ním zítra klidně povídej místo mě, dnes mi to opravdu bohatě stačilo!“ udělala jsem na ni obličej.

„Jak laskavé od tebe, ale já ho uvidím ještě tento večer!“ oznámila mi Almiel, ne bez jisté dávky hrdosti. „Mám mu prý přijít sdělit své rozhodnutí.“

„Chceš tím říct, že se s ním máš vyspat!“ vyložila jsem si její slova způsobem, za nějž mi nebyla příliš vděčná.

„A i kdybych to udělala tak co?!“ osopila se na mě nevlídně. „Nejsem natolik naivní, abych si na něj snad myslela, a nebo věřila, že to pro něj bude něco znamenat! Jenom na chvilku potřebuji něčí blízkost, co je na tom tak špatného?!“

„On,“ odvětila jsem stručně a bez rozmýšlení. Protože nad tímhle jsem opravdu dumat nemusela.

„No ovšem!“ prskla na mě zlostně. „Jen proto, že se tobě protiví, tak mě ani nenecháš, abych si na něj udělala svůj vlastní názor, že?!“

Nevěřícně jsem potřásla hlavou. „Copak ti nestačilo to jeho chování na nádvoří a teď při snídani? Vždyť je to bezohledný sobecký hrubián!“

„A tohle má snad nějaký vliv na jeho výkon v posteli?“ nepokrytě se mi vysmívala Almiel.

„To ne… Tohle přece nechceš… Ne znovu…“ snažila jsem se ji mermomocí přesvědčit a odvrátit od té katastrofy, do níž se nevědomky řítila. „Copak nevidíš, že je úplně stejný jako Celegorm?“

„Už nikdy znovu nevyslovuj jeho jméno!“ práskl její hlas jako bič, zatímco se její prsty bolestivě zaryly do mých paží. „Myslíš si, že když si budeš brát prince, že jsi něco víc než my ostatní?! Že ti to snad dává právo mluvit ostatním do života?! Že jsi tím svým falešným urozeným původem smazala celou svou minulost?!“

„Almiel…“ Chtěla jsem jí říct, že to si samozřejmě nemyslím, že mám jenom strach o ni, aby jí zase někdo neublížil, ale ona mi nechtěla naslouchat.

„Víš, co vidím já?! Lhářku!“ sekla po mně skoro až nenávistně. „Ne pro tenhle tvůj podvod, ale proto, že stále nejsi schopná přijmout, kým jsi, a smířit se s tím! Předstíráš, že je vše v pořádku, ale uvnitř krvácíš stejně, jako kdysi krvácela tvá zápěstí! Jen místo nožů se zraňuješ svou sebelítostí! A to mi chceš udílet nějaké rady?!“