35. kapitola

    „Je mi líto, jestli jsem v tobě někdy vzbudil plané naděje, ale můj názor už znáš. Tak proč tu dál marníš čas nás obou?“ opáčil princ odměřeně a já bych ho za ta slova nejradši objala.

Ne ovšem Artanis, která jen nevěřícně zalapala po dechu. „Jak to můžete říct?!“

Tentokrát se zdržel odpovědi, nejspíš v úmyslu odradit ji od dalšího naléhání, ale ona byla až příliš rozrušená, než aby ji taková maličkost mohla zastavit.

„Děláte chybu! Copak vážně věříte, že Vás bude milovat? Nebo že jí bude záležet na Vašem potěšení?“ zkoušela na něj jinou taktiku a má nelibost vůči ní opět o něco stoupla. „Viděla jsem ji na nádvoří, když přijela, ta jistě ani neví, co si počít s mužem, jako jste Vy! A bezpochyby ji to ani nezajímá!“

„Tak dost!“ utnul Thranduil rázně její žárlivý výstup a já měla akorát tak dost času, abych stihla pozvednout ruku v předstíraném zaklepání, pak už se dveře přede mnou rozlétly dokořán a polekané vyjeknutí té husičky mi prozradilo, že má přítomnost nezůstala bez povšimnutí. Ostatně jsem to ani neočekávala, ovšem připadalo mi rozumnější setrvat na místě a čelit těm dvěma, než se dát na zbabělý útěk a být při tom potupně přistižena.

„Och, omlouvám se, Vaše Výsosti, nechtěla jsem Vás vyrušit z Vašeho jednání,“ pronesla jsem s nevinným pousmáním, kterým jsem je doufala zmást, třebaže v princově případě jsem si příliš velké naděje nedělala. „Nebylo mi řečeno, že máte společnost, jinak bych Vás vyhledala později.“

„To je v pořádku, lady Lothíriel, tady Artanis mi jen přinesla něco k jídlu a je už beztak na odchodu!“ řekl princ natolik nesmlouvavě, že se ta elleth výjimečně nezmohla na jediné slůvko odporu a raději kvapně vyklidila pole.

„Tomu se říká záchrana v pravou chvíli, Riel,“ zažertoval, jakmile jsme osaměli, ale v jeho hlase chybělo potřebné veselí. „Nepůjdeš dál?“

„Nevím, zda je to vhodné…“ zdráhala jsem se znenadání, ovšem on na podobné okolky neměl náladu a bez špetky galantnosti mě prostě vtáhnul dovnitř a kopnutím za námi zabouchnul dveře.

„Co tě sem přivádí? Doufám, že ne nějaké potíže s králem?“ hádal, aniž by mě pustil ze svých paží.

„Tak trochu,“ připustila jsem, stále poněkud vyvedená z míry tou jeho návštěvnicí. Samozřejmě, že jsem měla nutkání se ho na ni zeptat, ale měla jsem svou hrdost a upřímně… možná bylo lepší nic nevědět. Jenže má tvář zřejmě zračila něco docela jiného.

„Snad bys nežárlila?“ prohodil princ takřka pobaveně.

„Měla bych?“ odpověděla jsem otázkou a krátce zalitovala, že jsem se za ním vůbec vypravila. Potřebuji se snad ke všem svým stávajícím starostem ještě strachovat s kým je, když není se mnou?

„Oba máme svou minulost, Riel, ale copak na ní záleží, když je to dávno pryč a nyní jsme spolu?“

„Asi nezáleží… pokud všichni, kterých se to týká, pochopí, že je tomu tak,“ odvětila jsem lehce kousavě.

Tlumené zasmání. „Až takhle majetnická? To mi lichotí!“

Samotnou mě zaskočilo, jak moc se mi příčí představa, že bych se o něj měla s někým dělit. A dokonce i ta, že byl v minulosti s nějakou jinou. Zdalipak s ní laškoval podobným způsobem jako se mnou? Tu myšlenku jsem prostě nebyla schopná dostat z hlavy.

„Tuhle jsi měl také pod svým velením?“ vyzvídala jsem nepřímo, ale jemu nečinilo žádné potíže pochopit, o co mi vlastně jde.

„Jako kdybys sama nejlépe nevěděla, že jsi jedinou elleth v armádě..“ odvětil, zatímco se přesunul ke svému stolu, aby mě na něj vzápětí vysadil a sám se uvelebil přede mnou na židli.

„Tak co se přihodilo, že ses rozhodla mě vyhledat?“ otázal se a něžně přitom sevřel mé ruce ve svých dlaních.

„Jde o Almiel…“

„Hm?“ Jeho ústa horce zmapovala spleť jizev na mých zápěstích a když na okamžik polaskal mou kůži svými zuby, nebylo snadné si vybavit, co jsem to s ním vlastně chtěla probírat.

„Včera v noci jsi nepřišel…“ postěžovala jsem si a přitáhla si jeho hlavu, abych ukradla jeden hladový polibek, který ve mně ovšem zažehnul ještě větší touhu.

„Král cítil potřebu mi zdůraznit, jak je tohle spojenectví důležité, a probrat se mnou nějaké vojenské záležitosti,“ poskytnul mi princ bez otálení vysvětlení. „Když jsem od něj konečně odcházel, bylo už dosti pozdě a já tě nechtěl rušit. Po tom náročném dni sis potřebovala řádně odpočinout.“

„Potřebovala jsem tebe…“ pronesla jsem umíněně a proklínala dlouhé sukně, které mi bránily usednout mu obkročmo na klín.

Nejspíš mu to došlo z mého výrazu, protože se temně zasmál. „Život urozené dámy má i své stinné stránky…“ poznamenal potměšile. „Naštěstí jich však není tolik…“ dodal hned nato a než jsem se nadála, měla jsem šaty vykasané až k pasu a on sám si mě žádostivě přitáhnul k sobě dolů, aby rovnou zaútočil na má bezbranná ústa.

Kapitulace nikdy nechutnala sladčeji…