32. kapitola

    Po jejím výbuchu zavládlo napjaté ticho, které jsem po notné chvíli jen váhavě prolomila. „Já pouze nechci, aby ti opět nějaký ellon ublížil. A Oropher ti ublíží, pokud mu dáš tu možnost a pustíš si ho k sobě blíž, věř mi.“

Almiel se hořce zasmála, nijak obměkčená mou starostí o ni, spíš naopak. „Víš, co si myslím? Že tu vůbec nejde o královu povahu, jako spíš o to, že to není Amras! Protože ty sis prostě usmyslela, že my dva patříme k sobě, a jakýkoli jiný ellon ti pro mě bude připadat nevhodný!“

„Tak to není,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nepopírám, že by mě potěšilo, kdybyste k sobě opět našli cestu, ale pochopím, když dáš přednost někomu jinému. Jen ne Oropherovi, to prostě není dobrý nápad.“

„Protože se bojíš, že bych tě mohla prozradit? Jestli ano, pak si nemusíš dělat starosti, nehodlám zničit tvé štěstí a nejsem tak hloupá, abych se nedopatřením prořekla. To spíš ty si dávej zítra ráno pozor, hovoříš až příliš a mnohdy zcela v rozporu se svým novým postavením,“ poučila mne Almiel poněkud povýšeně.

„Král nevypadal, že by mu to až zas tolik vadilo,“ hlesla jsem na svou obranu.

„Protože tě prozatím považuje za poměrně zábavnou. Až se mu omrzíš, jistě ti dá najevo, jak je tvé chování nepatřičné. A to bys přece nechtěla.“

„Vím, že jsem ho neměla žádat, aby přizval i Thranduila,“ povzdechla jsem si, zklamaná sama sebou, že jsem se s tou nečekanou situací nedokázala vypořádat lépe. „Zpanikařila jsem…“ přiznala jsem zkormouceně.

„To celkem brzy,“ neodpustila si Almiel uštěpačnou poznámku. „Uvědomuješ si, doufám, že můžou nastat ještě horší situace? Co budeš dělat potom? Pokaždé budeš hledat pomoc u prince? Copak nejsi schopná se králi postavit sama? Jeden by řekl, že aspoň na tohle tě ten tvůj výcvik v armádě připravil!“

„Však ano, koneckonců jsem odtamtud neutekla!“ ušklíbla jsem se sebekriticky nad svou odvahou.

„A čeho se bojíš?“ nechápala pořád má družka. „Myslíš si, že ti král snad ukousne hlavu? Podle mě bude sám rád, až bude ten svazek zpečetěn. Není takový hlupák, aby si neuvědomoval zranitelnost své pozice. Vdej se za prince, dej mu syna a projevuj se co nejméně a on nebude mít důvodů k nespokojenosti.“

„Nemyslím si, že by to s ním bylo až tak jednoduché,“ zůstávala jsem ostražitě skeptická. „Navíc mám pocit, že něco tuší… asi nic určitého, ale něco se mu podle všeho nezdá.“

„Však ty bys na jeho místě byla také opatrná, kdybys měla do rodiny přibrat někoho docela cizího,“ neviděla na tom Almiel nic znepokojivého. „Chovej se způsobně a nenápadně a ono ho to zase přejde. Ostatně… jak ho vůbec napadlo, že ty a Amras…?“

„Prý mu to řekl Thranduil,“ odvětila jsem stručně, protože se mi k tomu nechtělo moc vyjadřovat.

„A ty mu to věříš?“

Neurčitě jsem pokrčila rameny. „Já už vážně nevím, čemu vlastně věřit… Mohl to být kdokoli…“

„Teď už začínáš být poněkud paranoidní, nemyslíš? Vždyť jsi tu žila, jistě je tu aspoň někdo, komu bezvýhradně věříš.“

„Jenom ty a Amras,“ pronesla jsem tiše, protože jsem se za to skutečně styděla.

Almiel měla pravdu, za tu dobu, co jsem v Eryn Galen pobývala, jsem měla víc než dostatek času se s někým sblížit. Jenže pro mě bylo vždy přirozenější držet si druhé od těla. A nebo to bylo jen pohodlnější? Když jsem zůstávala sama, nemusela jsem se bát, že mi někdo ublíží. Tedy aspoň většinou. Jenže čím déle jsem o tom přemýšlela, tím zbabělejší mi tenhle můj přístup připadal.

„Neumím si získávat přátele,“ přiznala jsem zahanbeně. „Navíc jsem tu měla pořád spoustu povinností…“

„Ovšem, protože bylo vždy něco přednějšího, že?“ přerušila mou chabou výmluvu Almiel. „Proč marnit čas, který můžeš věnovat lukostřelbě, když bys po celou tu dobu stejně jen předstírala zájem, zatímco myšlenkami bys byla někde docela jinde!“ Její hlas byl natolik plný nesouhlasu až pohrdání, že jsem se nemohla nepodivit, proč mě vůbec nechává nazývat ji svou přítelkyní, když o mně ve skutečnosti smýšlí takto.

„Naštěstí pro tebe nejsi ještě docela ztracený případ,“ zmírnila hned vzápětí svá ostrá slova. „A jsem si takřka jistá, že za to vděčíš té své nehodě, protože jinak by sis pokračovala dál tou svou osamělou cestou bojovnice a pohrdala námi všemi.“

„Místo v armádě nezískáš tím, že se přátelíš s ostatními, Almiel, aspoň když jsi elleth tak ne,“ pokoušela jsem se ospravedlnit a bylo zatraceně těžké, nemyslet přitom na Daerona a jeho nestoudné požadavky. „Musela jsem dřít, abych si vybojovala aspoň nějakou pozici a i když tobě to nejspíš nepřišlo jako mnoho, já byla vděčná, že můžu být nějak užitečná.“

„A stálo to opravdu za to?“ zeptala se má družka pochybovačně. „Jsou i jiné způsoby, jak být užitečná, aniž bys musela trénovat do úmoru a v noci nemohla ani oka zamhouřit, protože tě bolí každičký sval v těle a řezné rány na rukou tě pálí hůř než oheň Mordoru.“

„To zní, jako kdybys něco podobného také prožila,“ překvapil mě její téměř přesný popis toho, co jsem kdysi zakoušela.

Almiel se trpce zasmála. „U tebe to byl trénink, který tě okrádal o spánek, v mém případě pěsti mého drahého chotě, kterými mě tak rád ukázňoval. Záleží na tom? Ani jedno z toho nebylo správné.“

„Cožpak je špatné usilovat o to, co si přeješ? Dát do toho všechno, soustředit se plně na dosažení svého cíle a podřídit tomu v tu chvíli vše?“ hledala jsem u ní zoufale aspoň náznak porozumění. A možná i rozhřešení. „Je tohle takovou chybou?“

„Pokud tím neubližuješ svým blízkým a i po čase, když se ohlédneš zpět, tak nepocítíš ani náznak lítosti, pak asi ne,“ pravila Almiel po chvilce zamyšleného ticha. „Je to však i tvůj případ?“