36. kapitola
„Voják nebo králova neteř… některé věci se naštěstí nikdy nezmění…“ zamumlal Thranduil potěšeně, zatímco líně laskal jemnou kůži mého krku. „Doufám, že sis v noci řádně odpočinula, protože jsem notně v pokušení tě tuhle noc nenechat vyspat vůbec…“
Jeho prsty porozpínaly háčky mého živůtku se zručností svědčící o tom, že to rozhodně nedělají poprvé, ale já si tou trpkou myšlenkou odmítala nechat zkazit náladu. Ostatně když došlo na minulost, měla jsem toho za sebou také více než dost, a on mi to ani jedenkrát nevyčetl, jako kdyby to pro něj prostě nebylo důležité. Neslušelo se snad, abych se zachovala stejně velkoryse? Jenže to bych nesměla být tak zatraceně nejistá…
„Nad čímpak ještě dumáš, Riel?“ zeptal se princ a já provinile narovnala znepokojením zkrabacené čelo.
„Nad ničím… jen se obávám, aby nás tu takhle někdo nepřistihnul. Nevím, jak bych to vysvětlovala…“
„Nijak. Pokud sem někdo vejde, pak necháš veškeré mluvení na mně, jak se ostatní sluší. Ale tohle ti starosti jistě nedělá,“ prohlédnul bez obtíží mou malou lež.
„To ta její slova,“ přiznala jsem, tvář planoucí rozpaky. „Nemůžu je pustit z hlavy.“
„A která máš právě teď na mysli? Artanis toho napovídala poměrně dost,“ odtušil Thranduil cynicky.
„To ano,“ přitakala jsem a snažila se přitom neznít tak sklesle, jak jsem se cítila. „A podle všeho si nemyslí, že jsem pro tebe dost dobrá.“
Thranduil se pobaveně zasmál a ten bezstarostný zvuk mě aspoň pro onu chvíli zbavil veškerých pochybností. „Jestli tě tohle trápí, pak ji můžu zavolat zpátky… Aby poznala, jak hluboce se v tobě zmýlila…“ navrhnul tónem, který prozrazoval, jak moc se tou představou baví.
„Tak tohle by se ti zamlouvalo?“ pohoršovala jsem se naoko, zatímco se mé ruce přesunuly z jeho širokých zad na tkanici jeho nohavic a udělaly s ní podobně krátký proces jako on prve s mým živůtkem.
„Myslím, že by byla celkem překvapená,“ prohodil, ta ledabylá slova zakončená prudkým nadechnutím, to když jsem rukou vklouzla pod napnutou látku a obemkla ho svými prsty.
„Ano?“ opáčila jsem s hranou nevinností. „Potom bych se ovšem měla snažit víc, přece bychom ji nechtěli zklamat…“ olízla jsem si rty v jasné nabídce, ale on je pouze uchvátil v dalším žhavém polibku, než mě k sobě přivinul, jako kdyby byl naprosto spokojený s tím, že mě může držet v náruči, a ani netoužil po něčem víc. A přitom důkaz toho, že tomu tak není, jsem cítila dost důrazně pod sebou!
„Co se děje? Udělala jsem něco špatně?“ zaskočila mě ta nenadálá změna v jeho chování.
„Vůbec nic, jen bych nerad začal něco, co bych nyní nemohl dokončit. Ale snad budeme mít víc štěstí v noci…“
„Nerad začal?“ zopakovala jsem po něm poněkud nevěřícně. „Vím, jsem slepá, ale nejsou mé šaty náhodou trochu v nepořádku na to, že nechceš nic začínat?“
„To bylo jen takové přechodné selhání sebekontroly. Kdyby ses mohla vidět, jak neodolatelně vyhlížíš, jistě bys pro to měla pochopení.“
„Takže teď už se zase zcela ovládáte, pane?“ rozhodla jsem si s ním pohrát jako on prve se mnou. „I když udělám tohle?“
Drze jsem vyndala jeho chloubu z nohavic a žádostivě se o ni začala třít, můj vlhnoucí klín zakrytý pouze jemnou krajkou spodničky, která mé vzrušení ještě umocnila.
„Zdá se, že Vaše sebeovládání je neochvějné jako ta nejtvrdší skála…“ prohodila jsem a s uspokojením zaznamenala jeho hrdelní zasténání. „A nebo snad ne? Možná, že jste mezitím přece jen změnil názor, pane… A já jsem více než připravená vyplnit Vaše rozkazy…“
„Ty pokušitelko…“ Thranduilovy dlaně pevně sevřely mé pozadí a přitiskly mě naléhavě k němu. „Víš, jaký je trest za rozptylování velitele?“
„To netuším, pane. Ale možná byste mi to mohl předvést.“
Znovu jsem se zavrtěla. „Chyběl jsi mi…“ vydechla jsem do jeho vlasů, pro ten moment zcela šťastná, že můžu být v jeho blízkosti, a proto jsem ani nepocítila tak velké zklamání, když i přes mou snahu zůstával neoblomný.
„Slibuji, že ti to vynahradím později, Riel, ale teď na to opravdu není ta nejvhodnější chvíle,“ trval na svém.
„Copak? Čekáš snad nějakou další příjemnou společnost?“ popíchla jsem ho, i když ve skutečnosti v tom nebyla žádná rozvernost, jen ostrý osten žárlivosti.
„Kéž by!“ odvětil princ mírně rozladěně. „Co byl domluven náš sňatek, rozhodl se král, že mě znovu ustanoví velitelem svých vojsk. Ovšem jelikož usoudil, že mi pobyt mimo Eryn Galen mnoho neprospěl, usmyslel si, že se osobně postará o mou převýchovu.“
„A co přesně to znamená?“ vyptávala jsem se s útrpným výrazem, protože tahle jeho slova rozhodně nezněla dvakrát lákavě.
„Nic zvláštního, jen mě pravidelně otlouká v aréně, prý abych konečně dospěl v muže,“ pokusil se to Thranduil zlehčit, avšak jeho hlas byl jakéhokoli veselí prost.
A záhy přešlo i mě, to když jsem mu s nepříjemnou předtuchou zajela pod košili a pod prsty ucítila ošklivé podlitiny na jeho hrudníku…
