33. kapitola

    Tentokrát jsem si s odpovědí dala načas já. „Po odchodu z Lórienu tu nikdo blízký nebyl… přinejmenším dokud jsem nepoznala Thranduila… Ten jediný se nenechal odradit…“

„Vzhledem ke své pozici však byl oproti ostatním ve značné výhodě, nemyslíš?“ nepovažovala to Almiel za tak heroický výkon.

„Vzhledem ke své pozici mě mohl mít, aniž by mi musel cokoli slibovat, stačilo mi poručit a já bych neměla na vybranou,“ odvětila jsem a nemohla si nevzpomenout na naše sladké chvíle v jeho pracovně… Jak ten uměl poroučet…

„Nevyhlížíš, že by tě to pomyšlení příliš znechucovalo,“ skoro jsem viděla Almielino ušklíbnutí. „Ostatně když už hovoříme o Lórienu, víš, že se na svatbu očekává poselstvo od krále Amdira s blahopřáním a dary? Zaslechla jsem to v kuchyni, tak jsem si říkala, že bys to měla raději vědět, abys pak nebyla zaskočená, až před tebe předstoupí a ty je budeš muset přivítat.“

„Čekala bych, že v tak nepokojné době si něco podobného odpustí,“ poznamenala jsem, spíš rozmrzelá než vážně znepokojená. Vždyť už uplynula tak dlouhá doba, kdo by si na mě mohl ještě pamatovat? Rozhodně žádný z diplomatů, které Amdir nepochybně vyslal, aby ho zastoupili.

„Podle všeho na ně nepřítel ještě tak zle nedotírá, navíc je to vhodná příležitost pro upevnění a zlepšení vztahů a to před blížící se válkou není nikdy na škodu,“ překvapila mě Almiel.

„Tohle máš také z kuchyně?“ dobírala jsem si ji ve snaze zmírnit zlověstnost jejích slov.

„Ne, tohle jsem zaslechla od vojáků na nádvoří,“ přiznala bez vytáček. „Chtěla jsem se porozhlédnout po okolí a možná se i seznámit s někým zajímavým.“

Bylo mi naprosto jasné, co v jejím slovníku tohle znamená, a trochu mne zamrzelo, že jí to předsevzetí vyhýbat se aspoň na chvíli všem ellyn dlouho nevydrželo, jenže taková už prostě byla. Neuměla být sama a možná to bylo i lepší než ta moje dobrovolná izolace. A rozhodně byl pro ni kdokoli vhodnější než Oropher.

„No a potkala jsi někoho zajímavého?“ vyzvídala jsem s nadějí, že ty její předchozí řeči o králi byly jen pouhou provokací a že o něho ve skutečnosti zájem nemá. Ale Almielina odpověď mě zrovna dvakrát nenadchla.

„Někdo by tu byl, ale po setkání s králem na něj můžu rovnou zase zapomenout,“ oznámila mi poněkud nedůtklivě, jako kdybych za to snad mohla já.

„Proč, protože je to lepší partie? Myslím, že bys tomu ellonovi měla dát šanci, kdoví, třeba to bude konečně ten pravý,“ snažila jsem se ji přesvědčit, aby ještě změnila názor.

„To je sice hezké, ale na tohle jsi měla pomyslet dřív, než jsi Oropherovi namluvila všechny ty nesmysly o mně a Amrasovi! Dokážeš si představit, že jeho návrh odmítnu a jemu se pak donese, že jsem byla s někým jiným než se svým údajným snoubencem? Pověz mi sama, protože já ho přece jen ještě tak dobře neznám, bude to brát s humorem?“

Na tohle bylo zbytečné reagovat, a tak jsem raději mlčela, zatímco mi pozvolna docházelo, co všechno jsem tou svou dobře míněnou lží způsobila.

„To jsem nechtěla…“ zamumlala jsem posléze nešťastně. Bylo skoro ironické, že má snaha ji ochránit vedla k přesnému opaku – vždyť já ji vlastně sama vehnala Oropherovi do ložnice!

„Jelikož si Amrase vzít nehodlám, mohu snad dělat něco jiného, než králi vyhovět, aby o mě následně ztratil zájem a já byla volná navázat vztah s někým přiměřenějším mým potřebám a postavení?“ opáčila Almiel, zcela ignorující mou omluvu. „Mohu toho dokonce využít ve svůj prospěch a zdůvodnit tím zrušení zásnub s Amrasem. Protože po tom, co jsem okusila královskou rozkoš, jak by mi mohl obyčejný voják stačit? Dokonce i ty musíš uznat, že v porovnání s králem působí Amras spíše nudně.“

Chtěla jsem jí říct, že by takhle mluvit neměla a že i když můj přítel postrádá Oropherův oslnivý vzhled, převyšuje ho dalece svým charakterem, a na tom přece záleží především. Ovšem až tak daleko jsem se nedostala, protože sotva jsem otevřela pusu, onen charakterní ellon vstoupil bez náznaku zaklepání do místnosti a hned z jeho prvních slov bylo zřejmé, že Almielino nevybíravé hodnocení své maličkosti zachytil a není jím nijak nadšený.

„Jsem rád, že se u tebe těším takové přízni!“ procedil chladně, ten tón natolik odlišný od jeho obvyklého přátelského způsobu mluvy, až mě to zabolelo. Neboť zcela jasně prozrazoval, jak moc mu na ní stále záleží.

„A proto jsi snad tady?!“ zeptala se ho Almiel vzdorovitě.

„Přišel jsem se zeptat Riel, jak dopadla snídaně s králem, ale zdá se, že nenastaly žádné potíže, když tu vedete podobné rozhovory!“ zaměřil svůj hněv tentokrát i na mě, ne tedy, že bych mu to zazlívala.

„O nic nešlo, Amrasi, to bylo jen takové neškodné ženské tlachání,“ snažila jsem se tu nešťastnou poznámku zamluvit, jenže můj přítel už měl zjevně Almielina přezíravého chování plné zuby, než aby se tím nechal uchlácholit.

„Tentokrát míříš až moc vysoko, Almiel!“ upozornil ji ostře. „Jak tě vůbec mohlo napadnout, že by měl někdo jako on zájem o prostořekou švadlenu?!“

„To by ses divil!“ sekla po něm podobně mile, zatímco já horečně dumala, jak to celé zarazit.

Jenže bylo příliš pozdě, tenhle jedovatý šíp už byl vypuštěn a ani já mu nemohla zabránit zasáhnout svůj cíl.