37. kapitola

    „Proč jsi mi to neřekl?“ vydechla jsem, ještě víc rozezlená na krále než kdy předtím. Co je to jen za netvora, že klidně takhle zřídí vlastního syna?!

„To se mám snad chlubit, že je v boji o tolik lepší?! Ani nevíš, jak rád bych mu oplatil stejnou!“ Hořkost v jeho hlase prozrazovala dostatečně jasně, že tohle se mu zatím naneštěstí nepodařilo.

„Copak je tak dobrý?“ podivila jsem se. „Vždyť jsem tě viděla bojovat! Dokonce jsi porazil i Daerona, který byl vyhlášeným bojovníkem! Neumím si představit, jak by nad tebou mohl zvítězit!“

„Jak? Brutální silou!“ konstatoval Thranduil trpce, bolest za jeho slovy dosud až příliš živá. „A řekl bych, že si to náležitě užívá!“

„Potom musíš být rychlejší a pohotovější,“ snažila jsem se mu pomoct, ale má snaha samozřejmě nedošla ocenění.

„Když dostaneš zásah jílcem do brady, tak v tobě moc pohotovosti nezbude, to mi věř!“ odsekl podrážděně. „A nebo si snad myslíš, že mu prostě dopřávám to potěšení nade mnou zvítězit?! On navíc není zas tak pomalý, jak by se mohlo na první pohled zdát!“

„Možná by byl… s šípem v noze…“ pokoušela jsem se mu aspoň trochu zvednout náladu, i když nucené zasmání, na které se zmohl, nebylo přesně tím, oč jsem usilovala.

„Pokud mi slíbíš, že netrefíš mě, tak ti dám klidně své svolení! Už jsem příliš starý na to, abych se musel neustále zvedat ze země!“

„Jak se na to vůbec tváří tví muži?“ dělala jsem si starosti, zda tím královým svérázným tréninkem netrpí princova autorita coby velitele.

„Ti jsou rádi, že nejsou na mém místě!“ odvětil a já chápavě přikývla. Ostatně podobně jsem se cítila, když si mě tehdy Glorfindel vybral, abych s ním bojovala.

„Možná bych s ním mohla zkusit promluvit… Říct mu, že bych si přála trávit s tebou víc času…“ navrhla jsem, ale i já jsem si uvědomovala, že by se má žádost nesetkala s přílišným pochopením. Na to dal Oropher svůj názor na ellith a jejich užitečnost až příliš jasně najevo. „Nechce se mi tě tam pouštět…“ povzdechla jsem si, frustrovaná, že nemůžu udělat zhola nic, abych mu pomohla.

„To je dobrý, Riel. Až dojde k otevřené válce, může se mi podobný výcvik celkem hodit,“ chlácholil mě princ, nicméně jsme oba dva dobře věděli, že se ho král ani tak nesnaží připravit na boj s nepřítelem jako ho spíš potrestat za jeho vzdor.

„Není to dobrý!“ zaprotestovala jsem proto okamžitě. „Vždyť jsme si slíbili, že budeme bojovat bok po boku proti celému světu… a já mám teď pocit, že jsem tě docela zradila…“

„Ale běž,“ přivinul si mě princ vzdor svým zraněním těsně k sobě. „Vždyť jsi tady pro mě, a to je to, na čem záleží. A pokud se budu moci vrátit do tvé náruče, pak se do té arény vydám dokonce i rád.“

Lehce jsem se pousmála, i přes závažnost situace potěšená jeho lichotkou. „Prohlédl tě Lindir? Nemáš žádné vážné zranění nebo ano?“ ujišťovala jsem se ještě rychle.

„Kdybych potřeboval ošetřit, tak ho určitě vyhledám, neměj obavy,“ ubezpečil mě a já přikývla, ačkoli mě tak úplně nepřesvědčil, na to jsem ho znala až příliš dobře.

Možná právě tohle byl důvod, proč jsem se po jeho odchodu dlouho nerozmýšlela a s dostatečným odstupem – to aby si mě náhodou nepovšimnul příliš brzy – jsem ho následovala na cvičiště. Podle hluku, který tam panoval, jsem nebyla zdaleka jedinou, která si tu podívanou nechtěla nechat ujít, i když v mém případě jsem mohla spoléhat pouze na svůj sluch, aby mi prozradil, co se zrovna v aréně odehrává. Ne však na dlouho.

„Neměla byste tu být, má paní,“ ozval se vedle mě nečekaně Amrasův přátelský hlas a já se na něj usmála, potěšená jeho přítomností i tím, že už se na mě nezlobí, aniž bych přitom brala v potaz Oropherovy poskoky, kteří by to mohli opět náležitě zveličit.

„Jak si vede?“ zeptala jsem se s obavami.

„Zatím se mu daří uhýbat. Ale kdoví, jak dlouho mu to štěstí vydrží,“ neviděl to Amras vůbec optimisticky.

„Co tu vůbec děláš?“ zkrabatila jsem nechápavě čelo. „Myslela jsem si, že se zdržíš u Almiel.“

„To bych rád, ale když mi vrazila políček a řekla, ať se jí neopovažuji znovu dotknout, usoudil jsem, že bude moudřejší odejít,“ přiznal se zřetelným zklamáním.

„Ach, vy muži!“ povzdechla jsem si frustrovaně. „Jak jsi ji mohl zrovna v takovou chvíli opustit?“

„Protože si to přála!“ zůstával Amras k uzoufání bezradný.

„Ne, nepřála!“ zavrtěla jsem rezolutně hlavou. „Potřebuje jenom, abys ji o tom nejdřív přesvědčil!“ Tohle bylo zřejmé i mně, nechápala jsem proto, jak je možné, že zrovna jemu, který byl obvykle tak vnímavý, to nedošlo.

„Já ale nehodlám ignorovat její přání, jako to dělal Celegorm!“ zaprotestoval, jeho hlas plný hořkosti a pobouření nad tím, jak nízce o něm smýšlím.

„Jenže tohle nebylo její přání, jinak by ti tak okatě nepředhazovala tu královu nabídku! Ve skutečnosti chtěla, abys jí dokázal, že o ni opravdu stojíš!“ poučila jsem ho a snažně přitom doufala, že se ve své přítelkyni nemýlím. Protože jinak mi to mé vměšování ani jeden z nich už nejspíš nikdy neodpustí.

Kdy vlastně začal být život tak složitý?