30. kapitola
Bude mi nesmírnou ctí… Sice jsem odpověděla, jak se slušelo, zato v duchu jsem procítěně proklela krále i pohnutky, které ho k tomu vedly.
Vždyť považoval čas strávený se mnou za naprosto ztracený, jak mě neopomněl hned zkraje poučit, tak proč se najednou nemůže mé společnosti nabažit? Raději jsem ani nechtěla domýšlet, co tím sleduje, už pouhé pomyšlení na další jeho výslech byl dostatečně děsivou vyhlídkou. Leda že by…
Představa, že by se mi mohlo podařit zvrátit jeho plán ve svůj prospěch, byla více než lákavá… a přítomnost prince, o niž jsem mínila usilovat, to ještě umocňovala.
„Odpusťte mi mou zvědavost, můj pane, ale nepřipojí se k nám zítra i Jeho Výsost?“ spustila jsem s předstíranými rozpaky. „Zatím se mi nenaskytlo příležitosti ho blíže zpoznat, a velmi bych si cenila, kdybyste u toho mohl být přítomen. Přece jen jste sám pravil, jak málo ho vidina našeho nadcházejícího svazku těší, a tak bych aspoň měla jistotu, že zasáhnete, pokud by…“ Tady jsem se na chvíli odmlčela, jak by to stydlivá panna na mém místě nejspíš udělala. „Pokud by toho bylo zapotřebí,“ dokončila jsem nakonec spěšně a doufala, že ho svým představením přesvědčím, aby mě té zkoušce podrobil. A on to kupodivu neprohlédl.
„Toho se obáváš zbytečně, maličká,“ zasmál se pobaveně. „Ale pokud ti to udělá radost, pak budiž po tvém. I když musím říct, že mě tvá žádost překvapuje, mí muži říkali, že tě Thranduilova společnost příliš nenadchla. A nebo jsi snad měla jiný důvod pro ten svůj úprk?“
Cítila jsem, jak se mi krev nahrnula do tváří. Jako kdyby mě princ nevaroval, že by k tomuhle mohlo dojít! „To naprosto nebylo mým záměrem, můj pane,“ zatvářila jsem se docela nevinně. „Můj kůň se akorát něčeho polekal a chvilku mi trvalo, než se mi ho podařilo dostat pod kontrolu.“
„Jaké štěstí!“ uchechtl se král. „Nerad bych byl nucen psát Gil-galadovi, že jsi měla opět nehodu! Nemluvě o tom, že by to dosti zásadně narušilo mé plány…“
„Vaše plány, pane?“ nechápala jsem.
„Potřebuji vnuka, následníka trůnu, a to co nejdříve! Nemusím ti, doufám, povídat, jak obtížné je domluvit královský sňatek v době války, nebo tě snad strýc z jednání o tvé budoucnosti docela vynechal?“ posmíval se mi, protože samozřejmě věděl, že urozených ellith se v této záležitosti nikdy na názor neptají.
Jak hrubě se mýlil! Tolik toho ve své pýše přehlédnul a tak nízko smýšlel o ženách, že ho ani nenapadlo, že by na ně jeho syn mohl nahlížet odlišně. Natož že by mohl přijít s tak smělým plánem…
„Nyní si mě jistě jen dobíráte, můj pane,“ prohodila jsem lehce, uvnitř zmítaná pokušením mu sdělit, jak moc se ve mně i Thranduilovi mýlí. „Jako kdyby se někdo někdy tázal nevěsty, co si o domluveném svazku myslí. Ovšem strýc ve své moudrosti nemohl vybrat lépe, můj pane, a kdyby se náhodou na můj názor zeptal, pak bych mu sdělila, že nemám proti jeho volbě jediné výhrady, a už se nemohu dočkat, až se stanu princovou chotí.“
„Sladká slova, maličká,“ odfrkl si Oropher pohrdavě. „Někdo si dal na tvé výchově věru záležet! Ostatně jako slepá jsi měla víc než dostatek času si podobné pochlebování cvičit!“
„Omlouvám se, jestli se Vám má slova nezamlouvají, můj pane, ale takhle to skutečně cítím,“ snažila jsem se zůstat v klidu, neboť mi bylo jasné, že se mě král snaží vyprovokovat. Ovšem ani s tímto vědomím to nebylo o nic snazší překousnout.
„Uvidíme!“ odsekl se značnou skepsí. „Každopádně ti prozatím jakékoli vyjížďky zakazuji, nemíním riskovat, že se ti něco přihodí, a já budu muset shánět Thranduilovi novou choť! Jednou mi to martýrium bohatě stačilo!“
„Jak si přejete, můj pane,“ podvolila jsem se s těžkým srdcem. „Jsem opravdu dojata Vaší starostlivostí,“ neodpustila jsem si ještě ironickou poznámku, třebaže pronesenou bez potřebné kousavosti.
Zřejmě ho to ošálilo, neboť se už na nic neptal a nepříliš zdvořile mě vybídl, abych ho zanechala s Almiel o samotě.
„Jak prosím?“ zalapala jsem polekaně po dechu a byla vděčná, že už jsem svou snahu posnídat vzdala, protože po tomhle bych se tím rohlíkem určitě zadusila. „Copak se Vám něčím znelíbila, můj pane?“
Hlavou mi okamžitě problesklo, co všechno by mu mohla má přítelkyně nechtěně vyzradit, a žaludek se mi sevřel úzkostí. Proč jen jsem ji do toho zatahovala? Nebylo by snad lepší zlít ho vínem než tohle? Chystala jsem se rychle namítnout, že bez Almielina doprovodu se neobejdu, ale Oropher už mi nehodlal dopřát sluchu.
„Do toho tobě nic není!“ odbyl mě, teď už vyloženě hrubě, to abych pochopila, že se mnou o svých záměrech debatovat nemíní. „Nyní máš volno, můžeš s ním naložit dle libosti, ale očekávám, že se zavčasu dostavíš do síně k obědu! Nepochybně tě potěší, že se k nám připojí i můj syn, tak budete mít aspoň příležitost se lépe poznat už dnes! To sis přece přála, či nikoliv?“
„Ano, můj pane,“ přisvědčila jsem a jen zdráhavě jsem opouštěla jeho komnaty, odkud jsem ještě před malou chvílí měla tolik chutí prchnout.
