21. kapitola

    Po Almielině odchodu se rozhostilo tíživé ticho a já vycítila, že Amras lituje, že s ní o této záležitosti vůbec hovořil.

„Udělal jsi dobře, že jsi jí řekl pravdu,“ snažila jsem se ho povzbudit, ale on můj názor samozřejmě nesdílel.

„A k čemu je tady dobrá pravda?“ opáčil s neskrývanou hořkostí. „To aby si Almiel mohla vyčítat, čeho jsem se kvůli ní dopustil? Myslíš, že jí to v jejím stavu prospěje?“

„Třeba si to nebude vyčítat. Třeba ji potěší, že na ní někomu záleží tak moc, aby udělal něco podobného.“

„Můžu tě ujistit, že příliš potěšeně nevyhlížela. Možná bys měla jít raději za ní… zjistit, jestli je v pořádku…“ navrhnul, ale jeho skeptický tón mi prozradil, že si od toho příliš neslibuje.

„Neřekla bych, že by teď ocenila mou společnost,“ zavrtěla jsem jemně hlavou. „Jistě potřebuje být sama, aby si mohla urovnat své myšlenky. A přehodnotit názor na tebe.“

„Ale za jakou cenu?!“ vyjel na mě Amras natolik nevlídně, že jsem ho skoro ani nepoznávala. „Tohle jsem vážně nechtěl… nechápu, proč jsem nedržel jazyk za zuby! Vždyť mi neřekla nic natolik hrozného, abych to nedokázal snést! Můžu tě ujistit, že jsem si v minulosti musel vyslechnout daleko horší věci!“

„Ono ale také záleží na tom, kdo je říká. Od milované osoby bolí i docela malá výtka,“ poučila jsem ho, moje zkušenosti v tomhle směru už mezitím natolik rozsáhlé, že jsem si klidně mohla dovolit rozdávat podobná moudra. A to uznal i Amras.

„Asi sis od prince v Imladris vytrpěla své, co?“ prohodil chápavě, jeho předchozí zlost už opět zcela pod kontrolou. „Na druhou stranu by tě to nemělo překvapovat, věděla jsi přece, jaký je coby velitel. Jen stěží jsi mohla očekávat nějaké jemné zacházení.“

„Nečekala jsem jemné zacházení, ale ani to, že se ke mně bude pořád chovat jako velitel!“ odsekla jsem, popíchnutá tou vcelku nevinnou poznámkou. Jistě, tenoučký hlásek svědomí ve mně mi nesměle připomínal, že jsem Thranduilovi nedala příliš na výběr, ale kdo by ho poslouchal?! Já rozhodně ne!

„Jsem přesvědčen, že udělal to, co považoval za správné, Riel,“ konstatoval Amras prostě, čímž mě dokonale odzbrojil. „A tobě by se beztak ani jiný přístup nezamlouval. Kdyby ano, byla bys teď se Saerosem,“ připomněl mi ještě.

To jméno, pronesené zcela ledabyle bez jakéhokoli předchozího varování, mi takřka vyrazilo dech. Bolelo to… pořád to bolelo, že jsem mu tolik ublížila. Cítila jsem se skoro provinile, že můžu být šťastná, když on už tu šanci nemá. To přece nebylo správné…

„Ale no tak, Riel…“ Amras mě konejšivě pohladil po paži a já se k němu spontánně přitiskla, vděčná za jeho útěchu i hřejivou náruč, v níž jsem se ocitla hned vzápětí.

Bylo to mé útočiště v bouři, jediný stabilní bod v mém jinak neuspořádaném světě… a ač jsem si v minulosti musela projít lecčíms, v tenhle moment bych neměnila, neboť jsem díky tomu získala přítele na celý život. Byl to jediný ellon, o němž jsem si byla jistá, že by mi nikdy neublížil… kterého by ani nenapadlo pokusit se zneužít mé zranitelnosti. O to absurdnější mi připadala situace, která nastala hned druhý den zrána.

Nutno říct, že jsem se neprobouzela zrovna v tom nejlepším rozpoložení, jelikož jsem polovinu noci strávila marným čekáním na Thranduila, jen abych nakonec usnula neklidným spánkem, který nabízel jen pramalou úlevu pro mou starostmi sužovanou mysl, a z něhož mě Almiel vytrhla až přespříliš záhy.

„To už je čas?“ zabručela jsem mrzutě, když se mnou lehce zatřásla. „Neříkej mi, že král vstává takhle brzy!“

„Král ne, ale ty musíš, pokud chceš vypadat přijatelně. Přinesla jsem ti nějaké jídlo, když se posadíš, můžu ti mezitím rozčesat vlasy.“

„Jídlo?“ zkrabatila jsem nechápavě čelo, ale poslušně jsem se přesunula na okraj lůžka. „Myslela jsem, že mám s králem posnídat, tak nač to?“

„Nač? Aby ses před králem necpala jako nějaký hladový voják, proto!“ odvětila Almiel s mírným podrážděním nad tím podle ní zbytečným otálením. „Urozená dáma jí skrovně. A já se hodlám postarat, aby tomu tak bylo!“ oznámila mi rezolutně, než mi strčila do ruky kus sladkého pečiva.

„Já za to nemůžu, jím přece za dva!“ ohradila jsem se dotčeně. „Konečně můžu sníst víc než pár soust, aniž by se mi zvednul žaludek, a ty mi to budeš vyčítat?“

„Já ne, ale král by mohl,“ utnula Almiel naši malou debatu a místo toho se soustředila na zcuchané prameny mých vlasů. „Pořád si nemůžu zvyknout na tenhle odstín… vypadáš s ním… usedleji…“

„Chceš říct nudně, že ano? Žádný div, že se Thranduil neobtěžoval mě v noci navštívit!“ ušklíbla jsem se, rezignovaná na barvu svých vlasů, ať už byla jakákoli. Klidně bych si hlavu ostříhala i docela nakrátko, kdyby na tom závisela má a princova společná budoucnost!

„Nejspíš ho zdržel král a on už tě pak nechtěl rušit,“ tipovala Almiel, která na tom nic špatného nespatřovala. „Však se vám naskytne ještě spousta příležitostí být spolu o samotě, aniž by se princ musel do tvé ložnice plížit jako zloděj.“

„Vsadím se, že by to jeho otec schvaloval!“ prohodila jsem s plnou pusou. „Stejně nechápu, o čem se mnou chce hovořit! Beztak mu na mých názorech pranic nesejde!“

„Jde akorát o formalitu, jsem si jistá, že se nemáš čeho obávat,“ uklidňovala mne má přítelkyně a já se naivně nechala. O to větší šok mi způsobila hned první králova otázka.

„Můžeš mi jmenovat aspoň jediný důvod, proč bych tě za tvé mrzké chování neměl okamžitě s hanbou vyhnat ze své říše?!“