26. kapitola

    „Vyjádřil jsem se jasně?!“ dožadoval se Oropher nepřívětivě mé odpovědi a já si pospíšila, abych mu ji dopřála.

„Ano, můj pane,“ přitakala jsem, zatímco jsem v duchu litovala, že se Thranduil vůbec kdy vracel domů. Vždyť jsme spolu mohli být v Imladris tak šťastní! Ale tady?

Pochybovala jsem, že si ke mně v přítomnosti svého despotického otce dovolí sebemenší projev náklonnosti. A v takovém chladném prostředí bychom měli vychovávat našeho syna? Ten malý zázrak, který jsme spolu vzdor všem pochmurným předpovědím stvořili? Po tom všem jsem pro něj chtěla víc než to! A pokud to bude nevyhnutelné, raději se ho na čas vzdám a pošlu do péče Elrondovi, jen abych ho dostala z Oropherova nezdravého vlivu!

„Nu, jsem rád, že jsme si tyhle zásadní věci vyjasnili hned na začátku,“ spustil opět král tím svým uštěpačným velitelským tónem, vůči kterému jsem velice rychle pojímala silnou averzi. „Zprvu jsem nabyl dojmu, že bys mohla mít nepříjemnou tendenci nahrazovat svůj ztracený zrak břitkým jazykem, ale zdá se, že již dostáváš rozum a pomalu si začínáš uvědomovat, že tady ti podobné chování trpěno nebude!“

„Ano, můj pane,“ přisvědčila jsem podobně prázdně, jak jsem se i cítila. Ostatně nač by mi byl teď vzdor? Neměla jsem nejmenší chuť zjišťovat, jak Oropher vyplácí ty, kteří si mu troufli odporovat, a nic jiného by mi moje malá vzpoura nepřinesla.

Místo toho jsem snažně doufala, že o mě král záhy ztratí zájem, jakmile si odbude onu otravnou povinnost přivítat mě do rodiny. Koneckonců říkal přece, že mou převýchovu přenechá Thranduilovi, tak proč by se měl o mě dále starat? Byla jsem přece jen elleth… podřadná… nedůležitá… nicotná… A až dám princi syna, tak už pro něj nejspíš přestanu existovat docela.

Tedy aspoň jsem se tou představou utěšovala, protože kdyby tomu mělo být jinak a já měla být nucena snášet královu okouzlující společnost pravidelně, pak bych se snad raději hned zase sebrala a vyrazila zpět do Imladris. Ne že bych to neměla chuť udělat už teď, když byla jeho plná pozornost soustředěna na mě a jeho úmysl prověřit si mé schopnosti hned na místě více než zřejmý. Jak jinak si vysvětlit tu jeho netrpělivou poznámku, že už bychom se mohli konečně pustit do jídla?

V ten moment jsem byla neskutečně vděčná Almiel, která mi tak prozřetelně přinesla ráno snídani. Tak jsem aspoň mohla přesvědčivě odmítnout to nevlídné pozvání s omluvou, že jsem dosud syta z oné hostiny, kterou nechal tak pozorně vystrojit na mou počest, aniž bych se mu musela obávat proradného protestování prázdného žaludku. Jenže u Orophera jsem s tím stejně nepochodila.

„Tohle je snídaně, tak se hleď podle toho chovat! Nehodlám připustit, abys kvůli svému rozmaru vzbudila nějaké pochybnosti o mé pohostinnosti, rozumíš?!“ utrhl se na mě zlostně.

„To by přece nikoho ani nenapadlo, můj pane. Však jsem Vás již přespříliš dlouho zdržovala od naléhavějších záležitostí, třebaže jste natolik laskav, že jste mi to nedal ani náznakem najevo,“ polichotila jsem mu s nuceným pousmáním, které však nemělo valného účinku.

„Zanech toho svého falešného tlachání, maličká!“ štěkl po mně král podrážděně. „A nebo snad vážně věříš, že mě tím ošálíš?!“

„O to se přece vůbec nepokouším, můj pane,“ vydechla jsem s hrdlem sevřeným úzkostí, ale on si mého stavu buď nepovšimnul nebo se ho z nějakého důvodu rozhodl nebrat na vědomí.

„Výborně! Pak nás můžeš oba ušetřit dalších námitek!“ pronesl o něco přátelštějším tónem. „Protože já chci pojíst a nemíním tak činit sám! Posloužíš mi či se hodláš snad už teď protivit mé vůli?!“

„To ne, můj pane. Jen kdyby bylo možné…“ zdráhavě jsem se odmlčela, nejistá, zda krále více rozlítí má prosba a nebo to, až ho při podávání vína nedopatřením zliji. Protože natolik jsem si ještě nevěřila, abych ho u stolu sama obsloužila.

„Co?!“ vyjel na mě netrpělivě. „Neočekáváš snad, že ti budu posluhovat, že ne?! Jestli nejsi ani schopná mi nalít vína a nandat na talíř, jak se chceš zhostit jiných svých povinností?!“

„Vím, čeho se sluší, můj pane, proto jsem Vás chtěla požádat, zda smím poslat pro svou společnici, aby mě při tomto zastoupila,“ vymáčkla jsem ze sebe pokorně, zatímco se mnou zlost pořádně cloumala a můj temperament mi našeptával, ať tomuhle nabubřelci vyklopím jeho snídani do klína a s hlavou hrdě vztyčenou odtamtud odkráčím.

„Chceš někoho třetího při našem rozhovoru?!“ zeptal se král s patrnou nelibostí. „Navíc prachobyčejnou služku?!“

„Almiel je mou důvěrnicí a mýma očima, můj pane. Nemám před ní tajností a jsem zcela přesvědčena o její oddanosti a diskrétnosti.“

„Budiž!“ povolil Oropher posléze. Ale jeho nechuť prozrazovala, že se mu můj důvěrný vztah k někomu bez urozeného původu z duše protiví, a ani se to nepokoušel skrývat, když přivolanému sluhovi nařídil, aby pro tu osobu zašel.

„To jsem skutečně zvědav, jak se na tuhle tvou služtičku bude tvářit Thranduil!“ prohodil uštěpačně, jakmile jsme opět osaměli. „Uvědomuješ si, doufám, že tě nemůže zastupovat úplně ve všem?!“