27. kapitola

    Cítila jsem, jak se mi krev nahrnula do tváří.

„Váš syn se již s Almiel seznámil, můj pane, a neměl vůči ní sebemenších výhrad!“ odsekla jsem dosti neuctivě, neboť se mi ta jeho narážka ani trochu nezamlouvala.

Nejspíš proto, že jsem měla stále ještě obavy, zda nebude princ svého rozhodnutí jednou trpce litovat. A zda se opravdu po nějaké době nezačne poohlížet jinde… Vždyť je tolik věcí, které kvůli svému stavu nebudu moct už nikdy dělat… a právě ty stály mezi mnou a jím, jako nějaká obrovská hradba, kterou nelze nikdy zdolat ani strhnout. A to, že jsem si to snažila po většinu času nepřipouštět, na tom vůbec nic neměnilo.

Ach, jak moc jsem si přála popadnout opět svůj luk a pod Thranduilovým velením se rozjet bránit naši říši! Být nějak užitečná… něco dělat… někam skutečně patřit… Copak tohle nikdy nepřestane bolet?

„Jestli je to ta, kterou jsem zahlédnul na nádvoří, tak se ani nedivím!“ ucedil král posměšně. „Byla poměrně lepá…“ ocenil její štědré míry a já úplně cítila jeho kritický pohled, kterým si přeměřoval ty moje.

Samozřejmě, že jsem s ní v tomhle ohledu nemohla ani náhodou soupeřit, a já si to plně uvědomovala. Ale stejně tak dobře jsem věděla, že Thranduil nepovažuje můj drobný hrudník za nepřitažlivý, a tak mě králova poznámka nechala zcela chladnou.

„Jsem si jistá, že Amras, její snoubenec, by Vaši poklonu ocenil, můj pane,“ odtušila jsem sladce a v duchu doufala, že se k těm dvěma tahle lež nikdy nedonese, protože by je nejspíš příliš nepotěšila. A radost z toho podle všeho neměl ani král.

„Ten tvůj Amras se mi zamlouvá čím dál tím míň!“ procedil nepřívětivě. „Ještě jsem se zcela nerozhodl, zda ho u svého dvora vůbec strpím!“

„Přece byste ho nechtěl poslat pryč, můj pane!“ polekala jsem se, co jsem tím svým zdánlivě nevinným výmyslem způsobila. „Vždyť ti dva patří k sobě! A nepochybuji o tom, že pokud bude Amras nucen odjet, pak ho Almiel bude následovat! A kde já najdu jinou tak schopnou společnici?“ dodala jsem na závěr, protože mi připadalo, že tohle jediné by snad mohlo na krále zabrat. Jenže to jsem se zmýlila!

„Každý je nahraditelný, maličká!“ poučil mě povýšeně a mne hned napadlo, že na něj to tedy platí dokonale. Copak by mohl být někdo jiný horším panovníkem než on?

Jak by se asi tvářil, kdybych mu tohle vmetla do tváře? dumala jsem, ne bez jistého pobavení. Vsadila bych se, že po tomhle by si ty své rádoby dobře míněné průpovídky nechal! Ale tím by také nejspíš celá ta šaráda skončila a ačkoli se mi zamlouvala představa, že bych ho aspoň na chvíli umlčela, za tuhle cenu jsem to nechtěla. Neprošla jsem přece celou tou tvrdou a zdlouhavou přeměnou v urozenou dámu, abych to všechno zahodila kvůli chvilkovému zadostiučinění.

A tak jsem se jen mírně pousmála, třebaže v nitru jsem překypovala hněvem. „Vaše slova jsou mi jistou útěchou, můj pane, a já Vám za ně děkuji.“

„Útěchou?“ nechápal.

„Ovšem,“ přitakala jsem. „Protože pokud je tomu skutečně tak, pak nemá smyslu se o někoho strachovat, když se vždy najde někdo rovnocenný, kdo zaujme jeho místo.“

„Tvůj strach je stejně bezcenný jako tvé bláhové odhodlání učinit Thranduila šťastným!“ vysmál se mi král. „A nebo snad vážně věříš, že tím něco změníš? To bys musela být nejen slepá, ale i poněkud mdlého rozumu! Protože v bitvě rozhodují schopnosti mužů a jejich výzbroj ne strach ellith!“

„Copak není příjemné vědomí, že až opustíte vřavu bitvy, můj pane, a navrátíte se domů, že tam na Vás bude někdo čekat?“ nedokázala jsem se stále smířit se skutečností, že může být někdo až takhle bezcitný. Takový rozdíl oproti mému princi! Jaký asi musel být královnin život po jeho boku? Vždyť on snad ani nemá srdce, jen kus ledu, který nemohlo nikdy nic rozehřát!

„Služebné mi připraví koupel a jídlo a pokud budu mít chuť, poskytnou mi i rozptýlení. Proč bych měl chtít, aby na mě někdo čekal?“ opáčil král chladně. „Máš hlavu dosud plnou pošetilých představ, možná jsi na strýcově dvoře až přespříliš horlivě naslouchala nesmyslným písním pěvců! Ale však on tě pobyt tady již rychle naučí, že život je o něčem docela jiném!“ prorokoval mi temně a já nebyla natolik naivní, abych o jeho slovech pochybovala.

„Bez Gil-galada za zády bude jen na tobě, jaké místo si tu vybojuješ,“ pokračoval potměšile. „Ale pochybuji, že to v sobě máš… jsi až příliš měkká… plná sebelítosti nad svým údělem! Cítím, že postačí docela málo a vzdáš to docela!“ dodal ještě kriticky a já ho za to z duše nenáviděla. Neboť měl pravdu.

Od onoho tragického dne jsem přestala bojovat a nechala jiné, aby za mě sváděli bitvy, které jim nepříslušely. Jako kdyby už mi na ničem nezáleželo… jako kdyby bylo zcela lhostejné, co udělám, protože svůj osud stejně změnit nedokážu. Jistě, kvůli Thranduilovi a tomu malému jsem se aspoň trochu vzchopila, ale stále jsem do toho nedala vše, jen jsem plnila úkoly, které mi někdo zadal, dělala to, co se ode mě očekávalo, avšak mé srdce v tom nebylo.