25. kapitola
„Jak se ti to vůbec stalo?“ přerušil král rázně mé rozjímání o tom, že měl možná kdysi srdce, které nebylo z kamene. „Gil-galad se jen zmínil o nějaké nehodě a pak se tomuhle tématu zatvrzele vyhýbal!“ vyčetl mi podrážděně, jako kdyby za tím větřil nějakou nekalost. Rychle jsem si proto pospíšila s vysvětlením, které pro mě připravil lord Elrond.
„Zřejmě na ten den také nerad vzpomíná, můj pane,“ navrhla jsem smířlivě. „Během jedné projížďky jsme byli nečekaně napadeni nepřítelem a můj kůň byl zasažen šípem. Shodil mě a já dopadla hlavou přímo na kámen. Probrala jsem se až na hradě… Léčitelé mi stále dávali naději, ale čím déle má slepota trvala, tím menší byla… a pak už jen mlčeli…“
„Nu, jedno se musí Gil-galadovi nechat! Že se s tou situací vypořádal více než obratně!“ prohodil král obdivně, jakmile jsem se odmlčela, ovšem jeho hrubý tón naznačoval, že ta pochvala není míněna vážně.
„Můj pane?“ nebyla jsem si hned úplně jistá, co přesně tím měl na mysli, a vzápětí jsem zalitovala, že u toho i nezůstalo. Protože králova odpověď se mi ani trochu nezamlouvala.
„Je přece pozoruhodné, jak záhy našel ellona, kterému by tě mohl pověsit na krk, a zbavit se tak toho břímě jednou provždy!“ ocenil Gil-galadův domnělý důvtip kousavě.
Prozřetelně jsem si odpustila uštěpačnou poznámku o tom, že kdyby byl schopen svou říši ubránit sám, nemusel na podobnou dohodu přistoupit, a namísto toho jsem ho rychle ubezpečila, že rozhodně nemám v úmyslu být komukoli v jeho království na obtíž.
„Tomu se dá jen stěží uvěřit!“ poznamenal s neskrývaným znechucením. „Ale nemusíš se obávat, že bych k tobě snad hodlal být nespravedlivý! Dostaneš svou příležitost mi dokázat, že jsem se v tobě zmýlil!“ přislíbil mi takovým způsobem, že to vyznělo spíše jako výhrůžka než cokoli jiného.
„Děkuji Vám, můj pane,“ přijala jsem tu jeho neupřímnou velkorysost s náležitou pokorou a měla co dělat, abych při tom udržela klidný výraz. Diplomacie chutnala o tolik hůř než výprask!
„Netvrdím, že zvládnu vše sama, můj pane,“ chtěla jsem si to s ním raději vyjasnit dřív, než stihne vymyslet nějaký šílený test k prověření mých schopností a ohrozit tím tak zdraví mého nenarozeného synka. „Ovšem s pomocí své společnice se o sebe zvládnu postarat natolik, abych nemusela obtěžovat nikoho z Vašich lidí.“
„Postarat o sebe?!“ vyprskl Oropher nevěřícně. „Ty máš především pečovat o blaho a potřeby svého chotě! O to se také zvládneš postarat?!“
„Já…“ Cítila jsem, jak se mi karmín vkrádá do tváří. „Snad ano, můj pane…“ blekotala jsem, dokud mě král netrpělivě nepřerušil.
„Snad ano?! To nezní zrovna přesvědčivě!“ vysmál se necitlivě mým rozpakům.
„Udělám pro to vše, co je v mých silách, můj pane,“ pokusila jsem se ještě nahonem napravit situaci, ale jeho nepříliš lichotivý názor na sebe jsem již vylepšit nedokázala. Ostatně nezáleželo příliš na tom, co jsem řekla nebo neřekla, neboť on si ho již nepochybně vytvořil dávno před naším setkáním, a žádná slova na světě na tom nemohla nic změnit. Pokud něco, pak ho má snaha akorát pobavila.
„Tak dobré máš vychování a nebo to způsobuje strach, že bych tě mohl okamžitě poslat s hanbou zpět k tvému strýci?“ pásl se nepokrytě na mé zranitelnosti a já byla pomalu v koncích, jak ty jeho nekončící útoky odrážet.
Nemělo snad být diplomatické chování mým brněním? Tak proč jsem si připadala jako zbitá? Proč jsem měla pocit, jakoby se z těch šrámů, které mi způsobil, řinula horká krev? Moje krev…
„Můj pane…“ skoro jsem si povzdechla. „Já znám dobře své postavení… i co se ode mě očekává… Bylo mi to vštěpováno po celý můj život… A já nemíním zahanbit svůj rod, ani zavdat Vám jakýkoli důvod k nespokojenosti,“ snažila jsem se, seč jsem mohla, ale odpovědí mi bylo akorát nehezké zasmání.
„To je od tebe milé, ale já vyžaduji o dost víc než Gil-galad!“ sdělil mi důrazně. „Naprostou oddanost, okamžité vyplnění mých rozkazů a tvrdou disciplínu! A je mi lhostejné, jedná-li se o ellona nebo elleth, vy všichni jste mi povinováni svou poslušností, ať už budu požadovat cokoli! Nestrpím žádnou vaši vlastní vůli, existuje jen ta má a vy jste tu od toho, abyste ji bez prodlení vyplnili! Rozumíš?!“
„Ano, pane…“ vydechla jsem, poněkud roztřesená z toho vášnivého projevu. Pokud měl Oropher pro něco slabost, pak to byla moc… opojná a mámivá jako to nejsilnější víno. A zdálo se, že si jí dnes král dopřál opravdu vrchovatou číši…
„Výborně!“ zdál se být potěšen mou povolností. „Pokud pochopíš, kde je tvé místo, bude ti tu umožněno celkem pokojně žít. Ale opovaž se pokoušet mou trpělivost a brzy okusíš, jak trestám neposlušnost!“
Ta pohrůžka, která mě v Thranduilově podání vždy dokázala příjemně rozechvět, mě v případě jeho otce naplnila ještě většími obavami z budoucnosti.
A předzvěstí čehosi strašlivého…
