22. kapitola
Ztěžka jsem polkla a strašlivě si přála – ostatně ne poprvé – abych nebyla slepá. Pak bych totiž viděla, jak se král tváří. Třeba pouze žertoval… ačkoli pokud byl Oropher něčím pověstný, krom své prchlivé povahy, pak to bylo naprostým nedostatkem smyslu pro humor. Pravda, byla tu ještě další možnost, ale já se zdráhala uvěřit, že by dokázal tak rychle odhalit můj skutečný původ. A nebo že by přece…?
Přerývaně jsem se nadechla a zadoufala, že na mně nejsou mé obavy patrné. Protože to by jistojistě znamenalo můj konec.
A co jestli Daeron…?! problesklo mi znenadání hlavou a já cítila, jak se mi okamžitě vytrácí krev z tváří. Uklidňovala jsem se sice vědomím, že přece už před časem opustil Eryn Galen, ale stejně ve mně zůstaly pochybnosti. Vždyť kdoví, kolik se toho za mé nepřítomnosti událo? Navíc on nebyl jediným, kdo by mě mohl odhalit jako podvodnici, což mi ostatně potvrdilo i mé nepříliš příjemné setkání s Lindirem. A pokud mne poznal on, který mne znal pouze krátce, co potom jestli narazím na některého z vojáků, s nimiž jsem předtím sloužila? Jak mám čelit všem těm pátravým zrakům, když já ten svůj ztratila? Připadala jsem si jako srna, která se bezstarostně popásá na mýtince, aniž by tušila, že je na ni z křoví namířeno více než tucet ostrých šípů. Utéct!
Mé tělo se napjalo, aby následovalo onen poplašný výkřik, a já se jen silou vůle přiměla zůstat dál sedět. Vždyť jak daleko bych se dostala? Ani se zdravýma očima bych neměla sebemenší šanci uniknout, natožpak ve svém současném stavu. Ne… jediná má obrana spočívala v diplomacii, jak mi tolikrát vštěpoval Erestor s Elrondem, dokonce i samotný Glorfindel, třebaže mé instinkty bojovnice mi velely něco docela jiného. Jenže… cožpak jsem ještě byla bojovnicí? Ne, akorát neschopným mrzákem odkázaným na cizí pomoc a milosrdenství ostatních! A podle toho se také musím chovat, ať se mi to zamlouvá nebo ne!
„Hluboce se omlouvám, pokud jsem Vás svým jednáním popudila, můj pane, prosím věřte mi, že se to již nestane, pokud byste mohl být natolik laskav a ozřejmit mi mé pochybení,“ požádala jsem krále co nejpokorněji, zatímco jsem přemítala, jak by se v podobné situaci asi zachovala pravá neteř krále Gil-galada. Pokud by se do ní ovšem dostala, o čemž jsem vážně pochybovala!
„Ty se ještě potřebuješ ptát?!“ nevěřil Oropher svým uším. „Je toho snad víc, čím ses proti dobrému mravu provinila?!“ vyjel na mě rozlíceně, naprosto nedotčen kouzlem diplomacie.
„Já si nejsem vědoma žádného poklesku, pane!“ odvětila jsem pevně, ale rychle jsem se zase vrátila do své role lady Lothíriel a opět svůj tón zmírnila. „Nicméně je možné, že zde díky odlišným zvyklostem na některé věci jinak nahlíženo je než na dvoře mého strýce. Buďte však ujištěn, že ať už jsem se dopustila čehokoli, rozhodně jsem neměla v úmyslu Vás nahněvat či zarmoutit, můj pane,“ dokončila jsem mírně a doufala, že to na krále zapůsobí.
Bylo by to o tolik snazší, kdybych jen tušila, co se mu na mně tak znelíbilo! Takhle jsem jen marně tápala a oháněla se květnatými slovíčky, kterými jsem si ho snažila naklonit. A celou dobu se za to pokorné chování nenáviděla. Zbytky mé důstojnosti a hrdosti shořely na prach a já měla pocit, že jsem najednou naprosto prázdná a obnažená před královým nelítostným pohledem.
„Tak jiné zvyklosti pravíš?!“ nezamlouvala se mu ani tahle má slova. „Možná bych měl ke Gil-galadovi vyslat posla a zeptat se ho, zda je u něj přijatelné, aby se svobodná urozená elleth miliskovala s kdejakým ellonem!“ Jeho hlas šlehnul jako bič a zanechal hořící stopu na mé tváři.
„Co to povídáte, můj pane?“ nechápala jsem zprvu. A naivně se domnívala, že hovoří o mně a Thranduilovi.
Ne tedy, že by mě pomyšlení, že nás spolu přistihl, nějak uklidňovalo, to spíše naopak. Ale stále jsem se mohla vymluvit na princovu neústupnost, aniž bych se musela obávat, že ho za tu neomalenost potrestá. Jenže toho král na mysli neměl…
„Viděli tě s jedním vojákem z Thranduilova oddílu!“ upřesnil můj prohřešek zhnuseně a já se nemohla nepodivovat, kdo ho o tom tak úslužně zpravil.
„Můj pane…“ nadechla jsem se a horečně se pokoušela uspořádat své myšlenky, neboť v tuhle chvíli rozhodovala každá maličkost. „Amras je takřka jako můj bratr a Váš syn byl natolik laskav, že ho ustanovil mým ochráncem zde,“ začala jsem opatrně vysvětlovat, ale daleko jsem se nedostala.
„Pramálo zřejmě tušil, jak se mu za tu velkorysost odměníš, jinak by si to nepochybně rozmyslel!“ přerušil mě Oropher hrubě.
Počkala jsem, dokud nedomluvil, a pak pokračovala, zcela ignorujíc jeho uštěpačnou poznámku. „Amras patřil v Lindonu k mé družině a těšil se králově plné důvěře, můj pane. A rovněž tak i mé.“
„To si dovedu představit!“ nebyl Oropher k usmíření. „Zřejmě se té služby ale už nabažil, když se rozhodl přidat k Thranduilovi!“
Tohle už se mě dotklo, obzvláště když jsem věděla, jak nerad opouštěl svůj domov. „Amras je zdatným bojovníkem, je přirozené, že se rozhodl tu nabídku přijmout!“ pronesla jsem ostřeji, než by se slušelo, i když krále mé zdůvodnění natolik pobavilo, že to snad ani nezaznamenal.
„Muži tvého strýce opravdu překypují loajalitou!“ zasmál se nehezky. „Kolik jich asi zůstane pod jeho velením, až se válka rozhoří naplno?!“
„A kolik pod tím Vaším?!“
