29. kapitola

    Uznávám, že tohle byl malicherný a notně nebezpečný dotaz, ale já nepředpokládala, že by byl hrdý Oropher ochoten přiznat, že v jeho armádě kdysi jedna elleth sloužila. A nemýlila jsem se.

„Samozřejmě, že žádná!“ prsknul pohrdavě. „Válčení bylo odjakživa záležitostí ellyn a tak to i zůstane! Ale hádám, že Gil-galad na to nahlíží jinak, že?!“ prohodil s posměšným nádechem a aniž by počkal na mou odpověď, hned zase pokračoval. „Možná, že uzavření spojenectví s ním není zrovna nejlepším východiskem! Kdoví jaké posily mi sem pošle!“

„Pokud na to dojde, budete snad v situaci, abyste si mohl vybírat, můj pane? A nebo byste raději volil smrt, než abyste se nechal zachránit od elleth?“ zeptala jsem se troufale. A v duchu jsem si položila ještě odvážnější otázku – kdyby se mi naskytla příležitost ho zachránit, udělala bych to a nebo bych jen nečinně přihlížela jeho konci? Dokázala bych s něčím takovým žít, byť s vědomím, že Thranduil bude daleko lepším panovníkem než on?

„Jaká pošetilá slova, maličká!“ odmítl král byť jen připustit podobnou možnost. „Vyhlížím snad jako někdo, kdo se o sebe nedovede postarat sám?!“

„I sebelepší bojovník může být v bitvě zaskočen nepřítelem, můj pane. Obzvláště takovým, o jehož taktice se toho prozatím mnoho neví. Stejně jako o tom, jakými silami vládne,“ zareagovala jsem klidně na jeho zlostný výbuch, ovšem ani tím jsem na něj žádný zvláštní dojem neudělala.

„Je naprosto směšné, když elleth hovoří o taktice! O to spíš, když ta elleth je navíc ještě slepá!“ vysmál se mi hrubě.

„To ano, ale ne natolik, abych nevěděla o obrovských pavoucích, kteří sužují tvou lesní říši, můj pane. A nebo se Vám již podařilo tohoto nepřítele vymýtit?“ neodpustila jsem si nenápadné popíchnutí.

„Toť pouze otázkou času!“ odbyl mě Oropher. „Ale ujišťuji tě, že tobě od nich žádného nebezpečí nehrozí! Má pevnost a muži, kteří ji stráží, dokážou odolat i daleko horšímu nepříteli, než je nějaká pavoučí havěť!“

Ve svém vlastním zájmu jsem mu raději nepřipomínala, jak neslavně jedno takové tažení proti pavoučí havěti skončilo. Koneckonců jsem se ještě nezbavila pocitu viny za všechny ty mrtvé. Mohla jsem tenkrát udělat víc… měla jsem udělat víc…

Krátké zaklepání mě vrátilo zpět do přítomnosti a vzápětí už jsem zaslechla Almiel, jak se uctivě představuje králi, s nenuceností, kterou jsem jí nemohla nezávidět. Dlouho jí však ten nadhled nevydržel, na to neznala Orophera dost dobře, aby ji nedokázal zaskočit hned první otázkou.

„Prý máš před svatbou…“ prohodil natolik nenuceně, že jsem hned vycítila, že má něco za lubem. „Jaké štěstí, že ti nevadí důvěrný vztah, který tvůj Amras udržuje se svou paní,“ podotkl hned nato a já si uměla živě představit, s jakým zájmem sleduje Almielin výraz.

Chvilku trvalo, než se má obvykle výřečná přítelkyně zmohla na slovo, a po celou tu dobu jsem ji mlčky zapřísahala, aby už konečně něco řekla a hlavně aby mě neprozradila.

„Amras ji učil bojovat, tudíž je přirozené, že ti dva k sobě mají blízko, Vaše Veličenstvo,“ odvětila s předstíranou lehkostí. „Opravdu nevidím jediný důvod, proč by mě jejich přátelství mělo znepokojovat. Naopak jsem hrdá na to, že mého snoubence poctila svou důvěrou.“

„Dobrá tedy,“ spokojil se s tím Oropher, i když nepochybuji, že ani jemu její nucený tón neušel. „Ostatně kvůli tomu jsem tě sem nevolal. Jsi tu, abys mě obsloužila u stolu namísto své neschopné paní.“

„Jak si přejete, Vaše Veličenstvo,“ nebránila se Almiel tomu panovačnému požadavku a rovnou se jala rozlévat nápoje a nandávat na talíře.

„Tady, má paní,“ přisunula mi mou porci k ruce, jakmile se postarala o krále, a do druhé mi vtiskla pohár povědomě vonícího čaje.

„Vyřídila jsem v kuchyni, že tohle je Váš oblíbený, má paní,“ vysvětlila mi to, aniž bych se musela ptát.

„Co je to za divné byliny?!“ vyzvídal hned Oropher podezíravě, jako kdyby snad byly podány jemu ve snaze ho otrávit.

„Tajná receptura, která se dědí v Gil-galadově rodě po generace, Vaše Veličenstvo,“ ozvala se k mé úlevě Almiel a já jí děkovala za tu pohotovost, protože já jen v úleku strnula. „Prý se po něm pannám rodí synové…“ zašprýmovala si ještě na jeho účet, ale s takovou dětskou naivností, že krále ani nenapadlo podezírat ji z nějaké nepravosti.

„To je chvályhodné,“ ocenil to stručně a konečně se pustil do jídla, čímž nám byla dopřána aspoň chvíle klidu.

Pomalu jsem uždibovala ze sladkého rohlíku, abych ho zbytečně nedráždila odmítáním jeho údajné pohostinnosti, a doufala, že tahle napjatá záležitost bude už brzy za mnou a další podobné budu při troše štěstí ušetřena. Jenže jak už je u mě takřka zvykem, štěstěna mi ani v tomhle případě nebyla příliš nakloněna.

Bylo to tak nečekané, tak absurdní, že jsem pouze bezmocně zalapala po dechu a vzápětí se dusivě rozkašlala, to když mi poslední sousto rohlíku uvízlo díky tomu v krku. Rychle jsem ho spláchla pořádným douškem čaje a přinutila se ke křečovitému pousmání.

Ovšem, že mi bude ctí posnídat s králem i následujícího rána!