24. kapitola

    „Ale to přece…“ Rychle jsem polkla poznámku, že to vůbec nedává smysl. „Vždyť mi Amrase sám přidělil. Proč by to dělal, kdyby si myslel, že my dva…?“

Natolik mě ta představa šokovala, že jsem zcela opomněla krále titulovat, jak se sluší, na což mě ihned s gustem upozornil.

„Zapomínáš své způsoby, maličká! Ale pro tentokrát ti to prominu. Stejně jako nedostatek důvtipu, který je tak typický pro ellith. Protože jinak bys věděla, že chceš-li nepřítele zmást, pak uděláš pravý opak toho, co od tebe očekává,“ poučil mě král blahosklonně.

„Já ale přece nejsem nepřítel, můj pane,“ zaprotestovala jsem chabě, zatímco jsem byla v duchu nucena uznat, že na té jeho teorii něco je. Ale i tak jsem se zdráhala uvěřit, že by mi princ schválně dělal před králem potíže, obzvláště když dobře věděl, že už takhle mám z toho setkání nemalé obavy.

„To možná ne, ale jen stěží můžeš očekávat, že bude Thranduil ze svazku s tebou nadšený. Zatím na ženitbu ani nepomyslel a najednou si má vzít někoho, kdo mu bude akorát na obtíž,“ nešetřil mě král svých lichotek. „Za jiných okolností bych i já musel považovat Gil-galadovu nabídku spíš za urážku, ale v době války je nutné přinést jisté oběti, jak se mnou budeš nepochybně souhlasit,“ pronesl se zdánlivou vlídností, nicméně tón jeho hlasu prozrazoval značnou nechuť k podmínkám onoho spojenectví.

„Tolik Vám vadí, že jsem slepá, můj pane?“ zeptala jsem se přímo, raději než abych předstírala, že jsem si toho nevšimla. „Přece jste o tom byl předem zpraven či nikoli?“

„To byl a mně samotnému na tom v zásadě ani nesejde,“ hrál si král na velkorysého. „Ovšem Thranduil je z toho dosti rozlícený. Chápej… celou dobu považoval Gil-galada za svého přítele, riskoval svůj život pod jeho standartou a on mu pak pošle tebe! Věru chabá odměna za jeho věrné služby!“ rozhorlil se, naoko hájící princovy nejlepší zájmy, a já se musela hodně držet, abych mu od plic neřekla, co si o tom celém myslím.

Pravda, byla jsem sice slepá, ale ne natolik, abych nepochopila, o co se tady pokouší. Chtěl, abych prince dopředu nesnášela, abych si o něm myslela to nejhorší, a věřila, že on si myslí to samé o mně a z duše nenávidí svazek, do kterého byl uvržen. A zatímco se mi snažil svými jedovatými slovy otrávit mysl, on sám vystupoval jako ten rozumný a smířený s celou situací, připravený přijmout mě do své rodiny, jak bylo domluveno. Jak tohle mohl svému synovi dělat? Proč chtěl předem zničit jakékoli šance na jeho štěstí, v zárodku zmařit veškeré naděje na to, že bychom k sobě mohli i přes ten vynucený sňatek najít cestu? Kdyby to celé nebyla jen přetvářka, jak by asi po tomhle vypadalo naše společné soužití?

„Upřímně mě rmoutí, že je strýcovou volbou tak pobouřen, můj pane, věřte, že to rozhodně neměl v úmyslu,“ promluvila jsem po zralém uvážení. „Ani já jsem – stejně jako princ Thranduil – neměla možnost do této záležitosti hovořit, ale to nic nemění na skutečnosti, že se vynasnažím, aby našeho svazku nelitoval.“

„A jak bys toho chtěla docílit?“ zeptal se Oropher nedůtklivě, zřejmě rozladěn tím, že jeho semínka nenávisti nedopadají na úrodnou půdu.

„Dám mu syna, můj pane,“ řekla jsem prostě a v tu chvíli jsem se neubránila lehkému pousmání, které však kvapem pohaslo, jakmile král znovu promluvil.

„To ti možná na čas získá trochu jeho přízně, ale dlouho se z ní radovat nebudeš. Nejen proto, že jsi slepá, ale především protože jsi elleth a nejsi tudíž schopná být pro něj něčím víc než jen krátkodobým potěšením, které ovšem stejně dobře může nalézti i jinde,“ pokračoval dál ve svém úsilí nás rozdělit. „Nemusíš však mít obavy, maličká,“ konejšil mě ihned falešně. „Budeš mít titul princezny a s ním veškerou úctu, která k tomu náleží. Což je rozhodně víc, než v co by mohl někdo jako ty doufat!“

S obtížemi jsem přešla tu hořkou urážku a nasadila milý úsměv. „Můj pane, jsem si dobře vědoma toho, že takto jste si nevěstu pro svého syna nepředstavoval, a že i on by si vybral jinak, kdyby měl tu možnost, ale slovo bylo již dáno a vůle musí být vyplněna. Za sebe Vám mohu aspoň přislíbit, že udělám cokoli, aby se mnou byl Váš syn šťastný,“ pronesla jsem odhodlaně a doufala, že má zatvrzelost ho konečně oblomí. Jenže on se tak snadno odradit nenechal, pokud něco, pak jsem ho akorát více popudila.

„Šťastný povídáš?!“ zopakoval znechuceně, jeho přetvářka rázem tatam. „Jeho štěstí závisí akorát na mně, věř mi, že ty v jeho životě žádnou zásadnější roli hrát nebudeš! Tvou povinností a jediným posláním je dát mu zdravého syna a čím dříve to uděláš, tím lehčí bude tvůj život tady! Na tohle by ses měla soustředit, ne na nějaké štěstí!“

„Děkuji Vám za připomenutí mých povinností, můj pane,“ zmohla jsem se sotva na odpověď, na okamžik zcela zaskočená tím, jak moc mě nenávidí. Jistě, nečekala jsem, že mě přivítá s otevřenou náručí, ale podobný útok rozhodně také ne. Vždyť jsem byla neteří krále, copak tohle pro něj vůbec nic neznamená?

A nebo to nebylo jenom mnou? Podle toho, jak mluvil, se zdálo, že nenávidí celé ženské pokolení bez výjimky, a považuje je za naprosto neužitečné! Napadlo mě, že potom ho zřejmě příliš nezasáhlo, když jeho choť zemřela, hlavně když mu stihla dát syna… A nebo ellith nenáviděl právě proto, že ho tak nečekaně opustila? Je možné, že ji miloval? Že byl kdysi něčeho takového schopen?