130. kapitola

    „Co se děje? Lindire!“ byla jsem docela bezmocná ve své slepotě, o to bystřeji jsem však vnímala všechny ty podezřelé zvuky kolem nás, to divné chřestění a praskání, nepodobné ničemu, co jsem kdy předtím zaslechla, třebaže jsem okamžitě poznala, že to nevěstí nic dobrého. „Lindire!“

„Jeď zpátky k řece! Hned!“ nařídil mi, než se s mečem pustil do nepřítele, zřejmě aby mi uvolnil cestu, a já polkla své námitky a ač nerada uposlechla.

Ostatně Celebros, jako kdyby mu rozuměl, se nenechal dvakrát pobízet a sám vyrazil tím směrem, zatímco já měla co dělat, abych se mu během toho zběsilého úprku udržela na hřbetu. Za zády jsem stále slyšela ten zlověstný hlomoz, ale záhy ho přehlušilo hučení vody, které mi připadalo snad ještě horší. Protože tohohle nepřítele jsem už znala. A kdybych si na něj náhodou dovolila mezitím pozapomenout, rozhodl se dostavit osobně, nejspíš aby s uspokojením přihlížel mému konci.

„Nyní mi křivdíš, Riel,“ prohlásil, mé myšlenky žádným tajemstvím pro někoho, jako byl on. „Naopak jsem tu, abych ti pomohl...“ pravil a následné zaburácení tříštící se vody nedaleko mě, která skropila mou tvář drobnými krůpějemi, dávalo tušit, že se nejspíš postaral o mé pronásledovatele, ať už to bylo cokoli.

„Obrovští škorpioni, jejichž jed je stejně mocný jako oheň...“ objasnil mi Ulmo ochotně, s čím mám co do činění, a mně se srdce sevřelo úzkostí, když jsem si představila, že Lindir těm bestiím čelí docela sám.

„Musíš mu pomoct!“ houkla jsem na něj naléhavě, ovšem on se tomu akorát zasmál.

„Odpusť, ale to rozhodně nemusím. Vždyť nám stejně není k užitku, svou úlohu již splnil, pouze ty jsi pro nás důležitá. A teď mě následuj do mého království a já tě bezpečně zavedu až k cíli tvého putování.“

„Snad si nemyslíš, že se od tebe nechám opět uvěznit a k tomu ještě dobrovolně?!“ prskla jsem na něj pohrdavě, což se mu ani trochu nezamlouvalo.

„Copak máš snad též potíže se sluchem, elleth?! Věz, že tě rozhodně nemám v úmyslu uvěznit, ostatně ani tehdy to nebylo mým záměrem! Pouze jsem se nechal poněkud unést, neb navýsost nerad prohrávám!“ ozřejmil mi to povýšeným tónem, nejspíš aby mi došlo, jak pramálo mu na mně záleží.

„To ti můžu potvrdit!“ ozval se náhle kdesi poblíž jiný mužský hlas a pobavení v něm bylo zcela nepřeslechnutelné. „Jsem Oromë a obávám se, že to se mnou uzavřel Ulmo onu nešťastnou sázku. Na svou obhajobu mohu pouze uvést, že jsem opravdu nemohl tušit, jak daleko až bude ochoten zajít. Přitom bylo už od samého začátku naprosto zřejmé, že bys mu nikdy nedala přednost před Thranduilem. Jenže on je až přespříliš pyšný, než aby to prostě akceptoval a uznal svou porážku!“

„Zas až natolik jisté to nebylo! Vždyť o mé nabídce vážně uvažovala, to nemůžeš popřít!“ obořil se Ulmo ihned na svého druha, ovšem ten se tím nenechal nijak zviklat.

„Nabízel jsi jí, že jí navrátíš zrak, což byl dle mě dosti nečestný krok. Obzvláště když ses jí opomněl pochlubit, že by viděla pouze to, co bys chtěl ty... pouhé iluze a ne skutečnost!“

„Nu, nikdo není neomylný, leda snad Ilúvatar!“ odmítl Ulmo s posměchem jeho kritiku, jeho hlas prost jakýchkoli výčitek, neboť takový on už byl... manipulátor bez byť jen špetky svědomí!

„Opět mi křivdíš, Riel!“ nezamlouval se mu názor, který jsem si na něj utvořila.

„Ano?! Pak mě přesvědč o opaku a pomoz Lindirovi!“ naléhala jsem znovu, ale on se ani tentokrát nenechal obměkčit.

„To by byla pouze ztráta času a toho ani já nemám nazbyt! A nyní už pojď, ať splním slib, který jsem tak neuváženě dal Yavanně!“ pobídl mne netrpělivě, za což si od Oromëho vysloužil mírnou výtku.

„Jsem si jistý, že bys svou nabídku dokázal předložit i srdečněji, jen kdybys do toho vložil jen o trochu více úsilí!“ prohodil, než se obrátil na mne. „Skutečně ho můžeš bez jakýchkoli obav následovat, Lothíriel, máš mé slovo, že se ti nic nestane,“ ubezpečil mne, ovšem já s tím ani potom nebyla srozuměna.

„To si vážně myslíte, že zbaběle prchnu a nechám tu Lindira samotného?!“ ohradila jsem se rozhořčeně, čímž jsem Ulma zjevně pobavila.

„Však jsi již prchla, tak co na tom záleží?! Ten ellon je beztak natolik vážně raněn, že dlouho nevydrží!“ oznámil mi bez sebemenšího pohnutí.

„To protože mě bránil! A za to snad ve vašich očích zasluhuje smrt?!“ osopila jsem se na ně, má reakce o to prudší, že jsem se kvůli tomu svému útěku cítila přece jen notně provinile. „Nepochybuji o tom, že je dosud ve vašich silách ho zachránit, tak proč to neuděláte?! Čím jsem si na rozdíl od něj zasloužila vaši pomoc?! Vždyť ani nevidím, tak jak můžete můj život považovat za cennější než ten jeho?!“ pokoušela jsem se ty dva ještě přesvědčit, aby změnili názor, a Oromë si lehce lítostivě povzdechl.

„Co se nepřátel týče, tak tomu ellonovi již nic nehrozí, neboť jsem je zničil, než jsem se k vám připojil. Obávám se však, že má pomoc přišla až příliš pozdě. A na to, abych snad pro něj mohl učinit něco více, má moc vskutku nestačí...“