121. kapitola

    Chvíli v místnosti panovalo naprosté ticho, než opět promluvila Indis. „Ty to víš...“ konstatovala a Lindir nejspíš přisvědčil, protože hned zase pokračovala. „Ale to přece není možné! Nikdo o tom neví, jenom já a král! Jak by ses o tom ty mohl dozvědět?!“

Lindir se krátce zasmál. „Vzhledem k množství času, který jsem strávil s princem, to nebylo zas tak těžké. Máte naprosto stejnou barvu očí a vlasů... a dost podobné rysy, aby mi to došlo...“

„Tak to jsi asi jediný! I králi jsem musela ukázat list, který mi dala má pěstounka, než odjela do Valinoru!“ pronesla Indis s neskrývanou hořkostí. „Napsala ho královna krátce po mém narození... a deklaruje v něm můj původ...“

„Hádám, že tenhle dopis už ti král nevrátil, co?“ tipoval léčitel cynicky.

„Prý bude bezpečnější, když si ho ponechá u sebe...“ přiznala Indis neochotně, nejspíš jak jí začalo docházet, že byla vůči Oropherovi až přespříliš důvěřivá. „Ale slíbil mi, že jakmile bude po válce, tak mne veřejně uzná coby svou dceru...“

„A kvůli tomu tady chceš zůstat?“ Lindir vypadal, že ho ta skutečnost trápí, a já se nemohla nepodivit, zda se stará jen proto, že je princ jeho přítel, a nebo by to dělal i tak. Možná se mu Indis dokonce líbila, ale v tom případě měl smůlu, protože ta stále trvala na tom, že nemá důvod odjíždět.

„I kdyby král nedodržel své slovo, pořád ještě je Eryn Galen mým domovem a já odsud odmítám prchat jako nějaký zločinec! Ničeho špatného jsem se přece nedopustila!“ prohlásila rezolutně a mně bylo skoro do pláče nad tou její naivitou. Copak provedl Amras, že si zasloužil takový osud?! Nic, pouze byl Oropherovi nepohodlný, stejně jako se stane nepohodlnou ona, jakmile ji už nebude potřebovat!

„Tohle je tvé konečné rozhodnutí?“ ujišťoval se ještě Lindir a Indis přisvědčila.

„Chápu, že to asi myslíš dobře... Ale neznám tě... vždyť ani nejsi odsud... A jsem si jistá, že vše až příliš zveličuješ. Ano, uznávám, že to, co Gelmir provedl princezně, je hrozné,“ pokračovala rychle, zřejmě protože si povšimla, že se Lindir chystá něco namítnout. „Ale pokud není Gil-galadovou neteří, pokud to celé byl akorát podvod, pak by ji za takovou zradu bezpochyby čekal trest smrti, takové už jsou naše zákony. A o těch dvou se mýlíš. Haldirova smrt byla politováníhodná nehoda, možná zaviněná něčí nedbalostí, ale rozhodně nešlo o žádnou úkladnou vraždu, jak tu naznačuješ. A Amras... nerada ti to říkám, protože jste byli přátelé, ale podle všeho měl s princeznou poměr... A výčitky svědomí ho posléze dohnaly až k rozhodnutí skoncovat se životem,“ opakovala ty lži s takovým přesvědčením, že bych tomu uvěřila snad i já, kdybych ovšem neznala pravdu.

Naštěstí však Lindir nebyl z těch, kteří by se nechali tak snadno ošálit. „Nu, ono se může povídat leccos, ale dokud mi někdo nepředvede, jak lze s pomocí luku a šípů spáchat sebevraždu, pak budu věřit svému vlastnímu úsudku,“ utrousil suše.

„S pomocí luku a šípů? Jak jsi přišel zrovna na tohle?“ nechápala Indis a mně připadalo, že její hlas už nezní tak sebevědomě jako prve. Jako kdyby konečně začínala chápat, že ne všemu, co jí král napovídal, se dá věřit.

„Docela jednoduše,“ odvětil Lindir a tentokrát to znělo, jako kdyby to pronesl přes zaťaté zuby. Patrně pro něj nebylo zrovna jednoduché o tom hovořit a já se mu ani nedivila. „Měl jsem možnost vidět Amrasovo tělo probodané šípy, než ho odvezli do lesa, aby se o něj postarali služebníci Temného pána. Jak se zdá, tak Oropher dokázal i jejich nežádoucí přítomnost obrátit ve svůj prospěch!“

„Možná máš pravdu...“ připustila Indis pod tíhou jeho argumentů a já nemohla neobdivovat, co všechno se Lindirovi podařilo zjistit, zatímco jsme se neviděli. Bylo zřejmé, že během té doby rozhodně nezahálel, o to více mne překvapovala ta jeho žádost králi. Usoudil snad, že v Eryn Galen je až příliš nebezpečno, než aby zde chtěl déle pobývat? A nebo to snad byla jen další lež?

„Zapomínáš ovšem, že Amras byl princezniným ochráncem. Zcela jistě o tom podvodu tedy musel vědět, což ho činí taktéž vinným. Možná proto ho stihnul takovýto osud,“ odsoudila ho Indis bez zaváhání, podobný trest pro ni patrně přijatelnější než možnost, že by král nemusel být takovým, jak si ho vysnila. Celkem jsem jí v tomhle i rozuměla. Kdo by si byl také ochoten připustit, že otec, ke kterému tolik vzhlížela, je odporný vrah?

„Zdá se, že jsi opravdu rozhodnutá zde setrvat,“ rezignoval Lindir, který už s ní zjevně nemínil ztrácet další čas, nejspíš v obavě, aby se Gelmir mezitím nenavrátil a nezmařil tak jeho plány. „Můžu aspoň počítat s tvou pomocí?“

Chvilku trvalo, než se Indis opět ozvala, a i pak zněla značně zdráhavě. „Pokud jde o ošacení a jídlo, tak ty ti opatřit můžu. Avšak nechápu, k čemu ti to bude dobré, když se ti odsud stejně nepodaří princeznu dostat. A nebo jsi už zapomněl na stráže na chodbě? Vždyť jsi viděl, že už teď jsem měla co dělat, aby tě vůbec pustili dál. Pokud věříš, že je dokážu přesvědčit, že vás mají nechat jen tak odejít, tak tě musím zklamat, protože ani mně nebylo dovoleno princeznu kamkoli vzít!“

„Neměj obavy, plně mi postačí, když mě zbavíš jen jednoho z nich,“ uklidňoval ji Lindir. „Pošli ho třeba k léčitelům pro masti a obvazy, to by ho mohlo na chvíli zabavit.“

„Dobře... zkusím to...“ přisvědčila Indis. „Ale co si počneš s tím druhým?“

„S ním mám své plány...“