122. kapitola

    Nevím, jak dlouho jsem byla po odchodu Indis mimo, zato vím, že mne probralo naléhavé poplácávání po tváři, které bylo natolik iritující, že jsem se po té dotěrné ruce podvědomě ohnala.

„Těší mě, že ti ještě nějaké síly zbyly, ale zatím si je šetři, neboť je budeš co nevidět potřebovat,“ okomentoval Lindir mé úsilí a mně se v mžiku vybavily všechny události posledních hodin – nebo to bylo již dní? Každopádně se to zdálo jako celá věčnost, ale když jsem se pokusila znovu pohnout a ta strašlivá bolest na mne zaútočila naplno, došlo mi, že zase tolik času zřejmě neuplynulo.

„Je mi líto, že tě nemůžu nechat odpočívat, ale pokud tě odsud nedostanu, tak nemám šanci tě před nimi ochránit,“ promluvil opět léčitel a já s námahou přisvědčila. „A teď slyš, ať víš, co dělat...“

Poslušně jsem si vyslechla jeho instrukce a přestože ten plán byl dosti odvážný, nemohla jsem popřít, že by to mohlo vyjít. Spíš jsem měla pochybnosti, zda se mi podaří vzchopit natolik, abych udělala, co se ode mě očekávalo.

„Kam půjdeme?“ zeptala jsem se, jazyk se mi ještě dost lepil na patro, ale už to bylo aspoň trochu srozumitelné. Přesto jsem doufala, že většinu mluvení obstará Lindir.

Za jeho vydatné pomoci jsem se vyškrábala na značně nestabilní nohy a tlumeně sykla, když se s novou naléhavostí ozvaly některé zhmožděné části mého těla. Hned jsem se však za ten projev slabosti zastyděla. Pokud Lindir coby léčitel vymyslel, jak mi dopomoct k útěku, a dokonce sám přemohl jednoho ze strážných, aby od něj získal vojenský úbor, který byl pro úspěch našeho plánu nezbytný, tak já snad dokážu snést trochu té bolesti.

„Ani jsem si ho nesměla pochovat...“ nemohla jsem si šeptem nepostěžovat, zatímco Lindir otvíral dveře na balkon, aby vzápětí za kované zábradlí připevnil provizorní lano z navázaných lůžkovin.

„Však to všechno ještě doženeš, až se Thranduil vrátí,“ chlácholil mne, jeho mysl v tu chvíli nepochybně u závažnějších věcí. „Půjdu první a pokud bude dole klid, tak ti dám znamení. Byl bych pokojnější, kdybych tě mohl jistit ještě dalším lanem, ale naneštěstí tu pro to není dost materiálu,“ zalitoval, ale já ho ihned ubezpečila, že to zvládnu i tak.

Upřímně jsem o tom zas natolik přesvědčená nebyla, ale proč mu přidělávat starosti? Raději jsem využila tu chvilku, než budu na řadě, ke krátkému odpočinku, během něhož jsem si nervozitou vlhkými dlaněmi uhlazovala svůj nový oděv a snažila se příliš nepřemýšlet o tom, co mám před sebou. Totiž že musím opustit své vlastní dítě a prchnout do Imladris, pokud nám v tom ovšem budou Valar nakloněni.

A Valar stáli aspoň pro onu chvíli nejspíš při mně, neboť když mi dal Lindir signál, bez větších obtíží se mi podařilo překonat ozdobné zábradlí a sešplhat k němu dolů. Pravda, nebylo to jednoduché, neboť mé svaly během všeho toho ležení odvykly větší námaze a teď si náležitě stěžovaly na podobně hrubé zacházení. Ale až na to, že se mi třásly slabostí a můj dech byl značně zrychlený, cítila jsem se překvapivě dobře. Možná proto, že jsem konečně znovu uchopila svůj život do svých rukou a začala jednat... a ačkoli jsem byla strašlivě unavená a bolelo mě snad úplně všechno, připadalo mi, že jsem se už dlouho necítila víc naživu, než právě v ten moment.

Vždyť bolest mi nebyla nepřítelem, byl to už odedávna můj spojenec, a kde by jiní zůstali ochromení a neschopní další činnosti, pro mě to byl jako příliv čisté energie, která mi dodávala sílu, odhodlání a sebejistotu vykonat, co je potřeba.

„Jak se cítíš?“ špitl Lindir ustaraně a zároveň i lehce provinile, že mne v mém stavu hodlá někam vláčet.

Mne tohle zas až tolik netrápilo, neboť jsem si stejně dobře jako on uvědomovala, že nic jiného mi skutečně nezbývá, což ovšem nečinilo mé rozhodnutí zanechat Legolase v Oropherových rukách o nic snazší či méně trýznivé.

„Já jsem v pořádku. Jen mám strach o syna... aby se nám král třeba nechtěl jeho prostřednictvím nějak mstít...“ dělala jsem si starosti, avšak Lindir mne ihned konejšil, že dokud se Thranduil neobjeví, tak je Legolas králův jediný následník trůnu, a proto se nepochybně náležitě postará, aby mu nic nescházelo. A až se do paláce navrátí princ, už našeho syna jistě ochrání. Stejně jako mne, jakmile si pro mě pošle, abych se k němu opět připojila.

„Snad to nepotrvá příliš dlouho!“ zadoufala jsem, zatímco jsme kráčeli ke stájím.

A přestože teď už jsme se nesnažili nijak skrývat, stejně se mi ulevilo, když jsme cestou nepotkali ani živáčka. Ostatně to nebylo zas až tak s podivem, neboť do svítání ještě dle Lindira nějaký čas zbýval, což bylo nanejvýš příhodné, neboť po rozbřesku by se nám už jen stěží podařilo oklamat stráže u brány.

„Zdá se, že Indis dodržela svůj slib,“ pronesl Lindir spokojeně, když jsme vstoupili dovnitř a on objevil balíček s požadovanými věcmi, které tam ta elleth pro nás ukryla.

To já oproti tomu neztrácela čas a rovnou jsem tlumeně zavolala Celebrovo jméno a notně se mi ulevilo, když se můj hřebec okamžitě ozval v odpověď.

„Už jsi mi chyběl, chlapče...“ promlouvala jsem k němu, zatímco jsem ho láskyplně hladila po plecích. „Vezmu tě teď na projížďku... ty a já… tak jako kdysi...“