124. kapitola
„No?! Tak bude to?!“ houknul na nás Finrod znovu, tentokrát ještě o něco méně přívětivě, a k mé úlevě se Lindir konečně rozhoupal k nějaké reakci. Nutno však říct, že jsem čekala podstatně stručnější odpověď a rozhodně méně familiérní.
„Tak se přece hned nerozčiluj! Dost na tom, že jsem dostal tenhle zpropadený úkol! Ale to jsem celý já, tenhle týden prostě nemám ani trochu štěstí!“ protáhnul patřičně otráveným tónem.
A kupodivu se zdálo, že na to Finrod i slyší. „Jo?“ skoro se zasmál. „Může snad být něco horšího, než tu teď v noci trčet na stráži?“
„To se klidně vsaď, že jo!“ prsknul Lindir. „Ostatně jestli chceš, tak si to spolu můžeme vyměnit!“ navrhnul mu vzápětí směle, zatímco o mě už se vyloženě pokoušely mrákoty. Proč se nedrží zpátky, namísto aby na sebe zbytečně upozorňoval? Neměla jsem ponětí, co bych činila na jeho místě, už jen proto, že jsem si nebyla jistá, jak by na mou přítomnost Finrod zareagoval, ale určitě bych se pokoušela být o něco... diskrétnější...
„To zní dost vážně,“ odtušil můj někdejší milenec, zřejmě znuděný dlouhou službou, jinak jsem si nedovedla vysvětlit, že se s ním tak vybavuje. A dost mne to znepokojovalo, protože ač si Lindir vedl ve své roli vojáka zatím poměrně slušně, stejně jsem trnula, že se co nevidět něčím prozradí. A mé špatné tušení se záhy naplnilo, i když poněkud jinak, než jsem čekala.
„Co je to tady?! Dva jezdci takhle v noci?!“ ozval se znenadání nějaký další hlas a tenhle už mi povědomý nebyl, nicméně podle té direktivnosti jsem ho tipovala na velitele hlídky. „To se mi zdá krajně podezřelé!“ ohodnotil briskně nastalou situaci a mně se z toho udělalo ještě více slabo.
A Lindirova odpověď to nijak nezlepšila. „Právě že podezřelé by to bylo přes den... A král rozhodně nechtěl, abychom poutali přílišnou pozornost...“ prohodil významně.
„Ale? A copak máš za úkol tak tajného? A kdopak je tvůj společník? Voják zjevně ne, jak se tak dívám na jeho ošacení...“ podrobil mne ten neznámý podle všeho zběžné prohlídce a já jen doufala, že u toho také skončí, jinak by si musel povšimnout, že je mi Lindirovo oblečení přece jen velké, což by aspoň trochu skryl nějaký plášť, kdyby ovšem ten od Indis nebyl pro tuto příležitost až nevhodně zdobený. „Tak kdo je to?“
„Jen jeden pošetilec, jenž si nevážil královy pohostinnosti a chtěl se navrátit zpět do Imladris. A na mě připadla ta pochybná čest, abych ho vyprovodil...“ zasmál se Lindir a Finrod se k němu připojil.
„To bude asi tou Elrondovou výchovou, zrovna nedávno jsem také jednoho doprovázel! Akorát že ten už se ani nedokázal udržet na hřbetě koně!“ poznamenal v podobném duchu. „Nezdá se, že by toho nějak moc vydrželi... a to mají být ti naši spojenci?! S těmi jsme to tedy vyloženě vyhráli!“
„Tak to abych tu radši neotálel příliš dlouho, abych ho ještě nemusel vézt přehozeného přes hřbet!“ ucedil léčitel navzdory mým obavám, zda se dokáže ovládnout a přejít tu neuctivou zmínku o Amrasovi v klidu. „Nějak mu ta lekce slušného chování neudělala zrovna nejlíp...“
„To si umím celkem dobře představit...“ ozval se opět Finrod. „Ostatně jeho krev cítím až sem...“ dodal ještě a v jeho hlase zaznívalo mrazivé zadostiučinění.
Bylo zjevné, že princovy muže nechová v žádné velké oblibě, jako ostatně i někteří další vojáci, neboť se cítili dotčeně, že si Thranduil vybral do své jednotky cizáky a ne je. A ačkoli měli možnost poznat zdatnost těch ellyn v boji, ani to tu – dle jejich názoru - zradu neospravedlňovalo. Pravda, když zde velel princ, tak si na nějaké otevřené projevy nepřátelství netroufli, ale stačilo, aby odjel, a oni se začali chovat jako smečka krvežíznivých vlků, která zavětřila kořist. A tou byla jejich šance zbavit se těch nevítaných hostů jednou provždy, dokud to jde...
„Tos mne tedy příliš nepotěšil! Sice jsme ho zafačovali, jak se jen dalo, ale i tak mám obavy, aby se na mě ty stvůry nesesypaly, jen co zajedu dále od paláce! Povězte... jsou nějaká místa, kterým bych se měl v každém případě vyhnout?“ chopil se Lindir příležitosti získat nějaké informace a já pozorně naslouchala, abych nás později mohla správně nasměrovat.
„Díky, vážně si cením vaší pomoci,“ poděkoval jim nakonec za jejich ochotu, což Finrod kategoricky odmítnul.
„To se rozumí samo sebou, kamaráde, vždyť ty bys pro nás udělal totéž! Není přece důvod, proč by měl kdokoliv z nás riskovat svůj život kvůli těmhle princovým přivandrovalcům!“
„Finrod má pravdu!“ přitakal i ten druhý. „Nehraj si na hrdinu a nevydávej se zbytečně daleko od paláce. Však oni už si ho ty stvůry najdou, v tomhle stavu nemá šanci vyváznout z lesa živý. Ale toho koně mu tam nenechávej, byla by ho celkem škoda, vyhlíží jako poměrně slušné zvíře!“ ocenil ještě mého Celebra a já měla sto chutí přes něj párkrát přejet. Že vyhlíží slušně?! Chtěla bych vidět jeho koně, že si dovoluje o mém hřebci hovořit tak přezíravě!
„To určitě ano, však z něj rozhodně nemám v úmyslu udělat potravu pro pavouky! A ze sebe už vůbec ne!“ ujistil ho Finrod a oba ellyn tu poznámku ocenili krátkým zasmáním.
„Ať se v pořádku navrátíš!“ popřál mu ještě ten velitel, zatímco nám otvírali bránu, a já vyslala tiché poděkování Valar, že přinejmenším tahle část našeho plánu proběhla bez nějakých větších obtíží.
Jenže to nejhorší jsme měli teprve před sebou... Dostat se přes les plný číhajících nepřátel...
