128. kapitola

    „Riel? Slyšíš mě?“ zazníval odkudsi nade mnou Lindirův ustaraný hlas. „Riel!“

„Jo...“ vypravila jsem ze sebe, hlavu stále podivně těžkou a oči bolestivě řezavé, jako kdybych příliš dlouho zírala do sluníčka. „Co se stalo?“ nechápala jsem, než jsem si uvědomila, že ležím zmáčená na zemi, hučení nedaleké řeky dostatečným vodítkem, abych si domyslela, jak k tomu asi došlo.

„Proč jsi mi neřekla, že potřebuješ zastavit?!“ obořil se na mě můj společník, sotva se mu ulevilo, že jsem z toho svého pádu vyvázla bez zranění, má důstojnost podle všeho jedinou věcí, která utrpěla nějakou újmu.

„Myslela jsem, že to zvládnu...“ zamumlala jsem zahanbeně, že jsem selhala. A podle toho, jak zněl Lindir dotčeně, tak jsem také zklamala jeho důvěru.

A nejen jeho... Neboť jsem si nemohla nevzpomenout na prince, který mi tolikrát předhazoval, že bych se měla naučit druhým více důvěřovat a nestydět se požádat o pomoc, pokud seznám, že na něco nestačím sama. Ano, měla jsem Lindira zavčasu upozornit, že se mi udělalo slabo, jenže má pýcha opět jednou převážila nad zdravým úsudkem a nyní mi nezbývalo, než opožděně litovat své umíněnosti.

„Musíš se převléct, takhle nemůžeš zůstat, zvlášť ne ve svém oslabeném stavu,“ pravil léčitel už o poznání mírněji, zřejmě když viděl, že mne to opravdu mrzí, a přestože se mi protivilo se déle zdržovat, bez protestů jsem se s jeho pomocí navlékla do šatů od Indis. Byly ze silného sukna, takže zima mi v nich opravdu nebyla, ale já bych stejně měla radši na sobě ty mokré nohavice než toto, ne tedy, že by mi Lindir snad dal na výběr.

„Byl bych podstatně klidnější, kdybychom se tu mohli utábořit a ty sis pořádně odpočinula, ale obávám se, že tohle místo pro to není zrovna příznivé,“ skoro se mi během toho převlékání omlouval a já bych lhala, kdybych tvrdila, že bych něco takového neuvítala.

„Možná bych o něčem věděla...“ pravila jsem, dychtivá být už co nejdříve z dosahu těch hřmících vod, až moc dobře si uvědomující, jaké nebezpečí se v nich skrývá. „Hraniční hory skýtají hned několik příhodných jeskyní, kam bychom se mohli uchýlit,“ navrhla jsem, avšak Lindirovi se to kupodivu nezamlouvalo.

„To nepochybně ano, ale kdo nám zaručí, že se tam před námi neuchýlil již někdo jiný?“ namítnul celkem rozumně. „Velice rychle by se tak naše útočiště mohlo změnit ve smrtelnou past...“

„Co tedy navrhuješ?“ otázala jsem se, neboť podle jeho rozhodného tónu jsem usoudila, že již má jistý plán. Navíc jak jsem ho mezitím stačila poznat, tak nepatřil mezi ty, kteří jen kritizují cizí nápady, aniž by přispěli nějakým vlastním.

„Říkal jsem si, že bychom mohli krátce pobýt u hraniční hlídky. Pokud se nebudeme zbytečně zdržovat, pak už budeme opět na cestě, než Oropher vypátrá, že jsme unikli z paláce, a vyšle tam vojáky, aby je o té skutečnosti zpravili,“ vyjevil mi ten svůj záměr a já se okamžitě znepokojeně zamračila.

„A to ti připadá lepší? Vždyť jsou to královi muži! Navíc co když mne některý z nich pozná?“ dělala jsem si už dopředu starosti.

„Nemyslím si, že by v tobě hádali princeznu Eryn Galen, vždyť co by dělala na hranicích a navíc s tak chabým doprovodem?“ odtušil skepticky. „A jestli se obáváš, aby tě neodhalili coby Riel, tak můžeš být ještě klidnější. A nebo tě snad někdo z nich předtím viděl v šatech a tmavovlasou?“

„To ne...“ připustila jsem. „Ale jak jim chceš vysvětlit naši přítomnost?“

„Docela snadno,“ měl to Lindir podle všeho už poměrně promyšlené. „Byla jsi v lese napadena nepřítelem a raněna a já coby tvůj choť tě nyní beru do Imladris za lordem Elrondem, který snad bude schopen ti pomoci,“ podal mi své vysvětlení a já musela uznat, že zní celkem věrohodně.

„Začínám si myslet, že je tě na léčitele škoda,“ ocenila jsem to s pousmáním a nutno říct, že po jeho slovech se mi ten jeho návrh zdál podstatně lákavější než představa nocování kdesi ve studené jeskyni.

„Vidím, že jsem tě přesvědčil,“ povšimnul si Lindir a já přitakala.

„Víš, že právě na hranicích jsem poprvé střetla prince?“ zavzpomínala jsem, i když detaily toho setkání jsem si přirozeně nechala pro sebe.

„Thranduil se mi kdysi o něčem takovém zmínil...“ poznamenal Lindir a já se raději odvrátila, aby si nepovšimnul nachu, který se mi nepochybně vkradl do tváře, zjevně jsem však byla příliš pomalá.

„Hm, zdá se ovšem, že tu nejzajímavější část si nechal pro sebe!“ utrousil s nádechem pobavení, vzápětí ale opět zvážněl. „Tolik se toho od těch dob událo...“ skoro si povzdechl a já si nemohla pomoct, abych znovu nepocítila záchvěv viny za Amrasův konec.

„Je mi to vážně moc líto,“ hlesla jsem sklíčeně. „Netušila jsem, že to král ví... a čeho všeho je schopen…“

„Upokoj se přece,“ sevřel mi Lindir chlácholivě ruku. „Vždyť ti nic nevyčítám a ty by sis to také neměla klást za vinu.

„Ano, ale kdyby nebylo mě...“ namítla jsem, jen aby mě Lindir kategoricky utnul.

„Takhle nesmíš přemýšlet, Riel!“ napomenul mne. „Vždyť to bylo princovo rozhodnutí, aby se o tebe Amras postaral, a Amrasovo, že tě toho dne doprovodí na cvičiště! Tak to již pusť z hlavy, neboť nyní se v prvé řadě musíme soustředit na to, abychom se v pořádku dostali do Imladris!“

Mlčky jsem přisvědčila, ale v duchu jsem byla stejně stále u Amrase a toho osudného večera, což Lindirovi neuniklo. „Jsem přesvědčen, že Valar neponechají tak odporný skutek nepotrestán,“ pokoušel se mě utěšit. „A kdyby ano, tak jsem si celkem jistý, že Thranduil natolik shovívavý nebude...“