129. kapitola

    Tímhle mě Lindir zrovna příliš neuklidnil, ale v současné době jsem s tím stejně nemohla nic dělat, pouze doufat, že se s Thranduilem střetnu dřív, než se dopustí nějaké neuváženosti. Otázkou však zůstávalo, zda pak budu schopná oné konfrontaci zabránit, o čemž jsem měla dosti vážné pochybnosti...

„V pořádku?“ ujišťoval se léčitel, jakmile mi opět pomohl na hřbet Celebra, a já přisvědčila, můj stav v tu chvíli naprosto nedůležitý vedle mých starostí o prince.

„Dobrá. Ale pokud se ti opět udělá slabo, tak mi to okamžitě sdělíš, rozumíš?“ kladl mi důrazně na srdce. „Kdyby nebylo vyhnutí, můžu tě ještě přivázat, ale raději bych se tomu vyhnul, když tu není úplně bezpečno,“ ozřejmil mi, proč se něco takového zdráhá udělat rovnou.

„Já spíš doufám, že si co nejdřív budu moct zase obléct nohavice...“ zamumlala jsem nespokojeně, neboť jízda v šatech nebyla nijak příjemná, jenže Lindir mě hned upozornil, že v roli jeho chotě v nich budu muset nějakou dobu vydržet.

„Navíc to oblečení mám teď na sobě já, neboť by nebylo nejmoudřejší, kdybych se na hranicích objevil v uniformě. Klidně si ji pak ale můžeš vzít, vsadím se, že v ní se budeš cítit o poznání lépe,“ prohodil, zřejmě aby mi zlepšil náladu, jenže já se po jeho slovech cítila naopak hůře, to proto, že kvůli mně musel jet v mokrém ošacení.

„Omlouvám se...“ zamumlala jsem, ale jeho to zjevně zas až tolik netrápilo.

„Však se již brzy dosuším u ohně. A kdoví... třeba se mi tam podaří vyžebrat i nějaký luk pro tebe,“ chtěl mi udělat radost, ovšem to dost hrubě přestřelil, neboť mi tím nevyhnutelně připomněl onen strašlivý déšť šípů, který se snesl na Amrase, ta vzpomínka stále až příliš živá, pokud tomu vůbec kdy bude jinak.

„Raději bych měla své dýky... nejsem si jistá, zda ještě někdy dokážu s klidným srdcem napnout luk,“ přiznala jsem tiše.

„To by ovšem byla věčná škoda. Vždyť právě svými lukostřeleckými schopnostmi jsi Thranduila zaujala a to už o něčem svědčí,“ pravil Lindir, ačkoli on věděl lépe než kdokoli jiný – s výjimkou prince, samozřejmě – že má muška nebyla vždy úplně přesná.

„Možná kdyby nebylo zbytí... kdoví... Vlastně jsem od té události neměla své zbraně v rukou,“ povzdechla jsem si s lítostí, že jsem je byla nucena zanechat v paláci.

„Nu, v Imladris toho rozhodně zapotřebí nebude, Elrondova říše je proti nepříteli dobře chráněná,“ odtušil Lindir a podle toho, jak zněl, tak se již nemohl dočkat, až se tam opět navrátí.

I já se těšila, až znovu uslyším kouzelný zpěv tamních vod, a též na setkání s lordem a kapitánem a dokonce i s bručounem Erestorem... Jen jsem měla obavy, s jakou mě přivítají, když všechny jejich pečlivě promyšlené plány vzaly tak nečekaně rychlý konec a jediným výsledkem bylo, že Oropherova averze vůči lordu Elrondovi nepochybně přerostla v čirou nenávist. A kdyby k tomu zjistil, že mi poskytnul útočiště ve své říši, kdoví, čeho všeho by byl ve svém hněvu schopen.

„Jsi si jistý, že budu v Imladris vítaná?“ vyjevila jsem Lindirovi své obavy, avšak on mi bez zaváhání odvětil, že tu přece není jediný důvod, proč bych neměla být.

„Věz, že se ti tam dostane vřelého přijetí a nejlepší možné péče. A jak ho znám, tak Elrond sám se postará, aby ti nic nechybělo a abys co nejdříve zapomněla na ty hrůzy, které sis tu prožila,“ ujišťoval mne, ale ani tentokrát se mi nezavděčil.

„Jak se může postarat, aby mi nic nechybělo, když Thranduil a Legolas nebudou se mnou? Jak si mám podle tebe užívat jeho pohostinnosti, když nebudu vědět, zda jsou ti dva vůbec v pořádku?“ opáčila jsem poněkud popuzeně, neboť mi strašlivě chyběli už teď a s každým okamžikem víc a víc a vážně jsem pochybovala, že by se to mohlo v Imladris zlepšit.

Lindir nejspíš vycítil marnost jakékoli snahy se mě pokusit přesvědčit o opaku, jelikož se zdržel odpovědi, a my tak pokračovali v cestě mlčky, každý z nás zabrán do svých vlastních úvah. Párkrát jsme si udělali krátkou pauzu, pokaždé na léčitelův popud, neboť třebaže jsem se stále cítila malátná a hlava mne nepřestávala třeštit, nepřipadalo mi to zas až tak zlé, abychom kvůli tomu museli zastavovat. Přesto bych lhala, kdybych tvrdila, že už se nemůžu dočkat, až konečně dosáhneme hranic a budeme si moct dopřát delší odpočinek.

Zatím jsme měli štěstí, že jsme nenarazili na žádné komplikace a nepřítel byl patrně zaneprázdněn jinde, neboť jsme nezahlédli ani náznak něčeho nepatřičného. A aniž bychom o tom mluvili, oba jsme začali věřit, že již zakrátko bude to nejhorší za námi a naše šance dostat se do Imladris živí výrazně stouply.

„Až dorazíme k hlídce, nech raději opět hovořit mne,“ přál si Lindir a já mu tu čest klidně přenechala, naprosto spokojená se svou rolí polomrtvé chotě, kterou jsem ani nemusela nějak zvlášť hrát, protože po tolika hodinách jízdy jsem si již sahala na dno svých sil.

Jen jsem doufala, že král není i tentokrát o krok napřed a vojáci na hranicích nebyli mezitím nějakým způsobem informováni, aby nás za každou cenu zadrželi. Možná by bylo moudřejší se jim raději vyhnout, ale jelikož nebylo jisté, kdy bude znovu bezpečné někde složit hlavu, nemohli jsme si takovou příležitost dovolit propásnout.

Že něco není tak docela v pořádku, mi došlo ještě dříve, než jsem zaslechla Lindirovo zaklení, to pro ten odporný zápach spáleniny, který tam visel ve vzduchu.

„Zpátky! Jeď ihned zpátky!“ křiknul na mě, ovšem to už bylo na nějaký ústup příliš pozdě.