123. kapitola

    „To ne, nemůžeš si vzít svého koně, co kdyby ho někdo zpoznal?“ nezamlouvalo se to Lindirovi, který se ke mně v Celebrově stání připojil.

A mně se zase nezamlouvalo pomyšlení, že bych ho měla opustit. „Už tu nechávám svého syna, chotě a zbraně, není ti to snad dost?! Celebra se nevzdám, na to rovnou zapomeň!“ ohradila jsem se kategoricky. „Navíc ve svém stavu si stejně na jiného koně netroufám... neboť si nejsem jistá, zda bych měla dostatek sil, abych ho zvládla. A pokud by se mi měl vymknout zpod kontroly zrovna u brány, tak by to našim plánům nejspíš příliš neprospělo,“ dodala jsem ještě pádný argument, proti kterému neměl léčitel co namítnout.

„Dobrá tedy...“ rezignoval, neboť ho v tu chvíli podstatně víc trápily jiné starosti. „Je ti jasné, že i když se nám podaří dostat do lesa, nemáme stále vyhráno? Sice mám zbraně toho strážného, ale obávám se, že navzdory tréninku s Amrasem nejsem příliš zdatný bojovník.“

„Pořád se ti podařilo přemoct toho vojáka, tudíž to nemůže být tak zlé,“ snažila jsem se ho povzbudit a musím říct, že bych něco takového docela ráda viděla. Každopádně si tím u mě vysloužil ještě větší respekt. A zároveň jsem se cítila dost zahanbená, neboť já se na rozdíl od něj zatím na mnoho nezmohla. „Škoda, že nemám své dýky, kdyby došlo na nejhorší, tak bych mohla být aspoň trochu užitečná,“ zalitovala jsem, přestože coby nevidomá bych mu stejně nejspíš příliš nápomocnou nebyla. Ale on na to k mé úlevě nepoukázal.

„Musíme doufat, že k tomu nedojde. Neboť pokud bychom byli napadeni, tak bychom se ani ve dvou nedokázali ubránit,“ skoro si povzdechl. „Kdyby tu tak byli Amras a Saeros... v jejich společnosti bychom měli podstatně větší šanci dostat se do Imladris v pořádku.“

„Zdá se, že příliš nevěříš, že uspějeme,“ povšimla jsem si jeho váhání. „Pokud sis to ještě rozmyslel, tak to pochopím... nemusíš to přece dělat. Koneckonců mi nic nedlužíš a už vůbec ne to, abys kvůli mně riskoval svůj život. Třeba to zvládnu i bez tebe... když vyrazím v příhodný okamžik a pojedu dostatečně rychle, tak...“

„Tak pravděpodobně skončíš hned s několika šípy v zádech. A nebo snad věříš, že mají ellyn na strážných věžích tak špatnou mušku?“ utrousil suše. „Navíc mne zas až tolik netrápí obavy o můj život jako o ten tvůj. Možná měla Indis pravdu. Kdybychom tě někde schovali...“

„Víš stejně dobře jako já, že je to vyloučené. Ne, tohle je skutečně jediná možnost,“ nepotřebovala jsem nad tím dlouze hloubat, natolik mi ta zkušenost s mým nedobrovolným pobytem v ústraní stačila. „Kéž bychom aspoň věděli, zda se již princ nevrací. Mohli bychom se pak skrýt někde v lese a počkat na něj.“

„To by nebylo moudré. Kdyby se nás rozhodli pronásledovat, byli bychom pro ně až příliš snadným cílem,“ měl aspoň v tomhle jasno Lindir. „Musíme se co nejdříve dostat k vodě, tam se nám spíše podaří zamaskovat naše stopy.“

„K vodě...“ zopakovala jsem po něm a v mysli mi opět vytanula vzpomínka na jistého nadutého Valu, v jehož mokré říši jsem měla tu pochybnou čest po krátký čas pobývat. Přesto jsem nemohla popřít, že to ze strategického hlediska dává smysl, a proto jsem posléze přisvědčila, neochotná mu vysvětlovat, proč k vodě chovám od jisté doby značnou nedůvěru.

„Víš, že je to již podruhé, co mi odsud pomáháš prchnout?“ napadlo mne, když jsme vyváděli koně před stáj, a nedá se říct, že by Lindira tahle připomínka zrovna potěšila.

„Věř mi, že si to uvědomuji až příliš dobře. A upřímně doufám, že je to již naposledy. Poprvé se mnou Thranduil několik týdnů skoro ani nepromluvil. Jestli se ti teď kvůli mně něco stane a já budu mít tu smůlu, že přežiji, tak se rovnou vydám do Mordoru, neboť smrt tam bude rozhodně milosrdnější.“

„Kdoví, jak na tom princ vůbec je… Možná že je již…“ posteskla jsem si, ale na tohle léčitel odmítal slyšet.

„Thranduil je v pořádku, rozumíš?! A teď se musíme postarat, abys byla i ty, neboť kdybyste se měli shledat až ve Valinoru, tak bych s ním do té doby nevydržel!“ prohodil, aby trochu odlehčit napjatou atmosféru, a já mu za to gesto byla vděčná.

„Připravená?“ otázal se vzápětí a já nerozhodně pokrčila rameny.

„Snad… A co ty?“ zajímalo mne, jestli je z té nadcházející zkoušky také tak nervózní jako já.

„Uvidíme…“ odvětil vyhýbavě, než mi pomohl na hřbet Celebra a s otěžemi obou koní pevně v rukou zamířil ku bráně.

Byla jsem upřímně vděčná, že tu vzdálenost nemusím překonat po svých, už takhle mi ta cesta připadala ukrutně dlouhá a to jsem ji absolvovala přitisknutá ke krku svého hřebce s tváří zabořenou do jeho hřívy. Přesto než jsme se tam dostali, byla jsem celá zplavená potem a mé tělo zachvátil zimniční třas a zároveň strašlivá malátnost, až jsem měla obavy, abych se vůbec udržela nahoře.

A což teprve, když nám jeden z ellyn na hlídce nakázal, abychom nahlásili svá jména a účel naší cesty, a já v něm po hlase neomylně rozpoznala Finroda! V ten moment by se ve mně krve nedořezal, neboť on jako jeden z mála by mne mohl odhalit, leda že bych měla to štěstí, že na mě už mezitím pozapomněl.

Jenže dalo se na něco takového spoléhat?