125. kapitola

    Lindir vyčkal, dokud neusoudil, že jsme v dostatečné vzdálenosti od brány, než se mne odvážil otázat, jak se cítím. Tou dobou už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem se sotva držela na Celebrově hřbetě a začínala jsem litovat, že nemůžu raději rovnou předstírat mrtvou.

„Již mi bylo i líp...“ zamumlala jsem podle pravdy, ale když mi léčitel nabídnul, jestli si nechci udělat krátkou přestávku, rezolutně jsem to odmítla.

Koneckonců se pro mě za tu chvilku nic zásadního nezmění, akorát by se mě mohly zmocnit větší pochybnosti, zda neděláme hrubou chybu, a též lítost, že jsem byla nucena zanechat svého malého Legolase napospas tomu tyranovi. Všechno uvnitř mě se tomu rozhodnutí vzpíralo a já měla sto chutí obrátit Celebra a tryskem vyrazit zpátky... Jenže k čemu by to bylo dobré? Pouze bych tím na sebe přivolala jistou smrt a Lindir by nejspíše skončil podobně. Avšak jakkoli dobře jsem si uvědomovala, že v zásadě nemám na výběr, přesto jsem se nedokázala zbavit výčitek svědomí, že jsem své dítě tak hanebně zradila.

„Raději mi popiš, co vidíš, ať se lépe zorientuji,“ požádala jsem svého společníka, přestože jsem měla celkem slušnou představu o tom, kde se právě nacházíme.

„Vedl sis moc dobře...“ ocenila jsem dodatečně jeho výkon, jakmile jsem mu sdělila, kudy vede nejbližší bezpečná cesta k řece. „Opravdu jsi zněl úplně jako jeden z nás...“

„No, to víš, strávil jsem poměrně hodně času mezi vojáky,“ odmítl mou pochvalu s čímsi podobným rozpakům. „Jenom doufám, že si Indis počínala opatrně... nerad bych, aby se kvůli nám dostala do potíží...“ dělal si o tu elleth starosti a já se musela znovu podivovat nad jeho motivací.

„Také bych byla klidnější, kdyby jela s námi,“ přisvědčila jsem. „Stejně pořád nemůžu uvěřit tomu, že je to vážně Thranduilova sestra... Nikdy ani slůvkem něco takového nenaznačila... a to jsme přitom de facto příbuzné!“

„Klidně tomu věř,“ ubezpečil mne Lindir bez valného nadšení. „Očividně se jejich matce podařilo ji krátce po porodu vyměnit za jiné dítě a zachránit jí tak život. Akorát si nemyslím, že když pak psala ten dopis, bylo to proto, aby se její dcera mohla přihlásit o svá práva zrovna u Orophera. Spíš bych se vsadil, že měla vyčkat, až na trůn usedne někdo jiný... jenže ona tak dlouho zřejmě čekat nevydržela...“

„Muselo pro ni být obtížné znát svůj původ a přesto předstírat, že je někdo docela jiný...“ soucítila jsem s ní, neboť já přece zažívala něco obdobného. „Tvářit se, že král i princ jsou pro ni naprosto cizími Eldar, když je to přitom její nejbližší rodina...“ pochopila jsem opožděně tu její náklonnost k Thranduilovi a neochvějnou loajalitu vůči Oropherovi. „Doufám, že bude v pořádku... a že bude mít ještě příležitost se se svým mladším bratrem náležitě zpoznat,“ přála jsem si, neboť mi připadalo, že něco takového by prospělo jim oběma.

„Snad…“ přisvědčil Lindir, ovšem jeho hlas příliš přesvědčeně nezněl, spíše lítostivě, jako kdyby si vyčítal, že se mu Indis nepodařilo přemluvit k odjezdu.

Skoro jsem se musela zasmát, jak nesourodou dvojici jsme tvořili - léčitel a slepá elleth klestící si cestu lesem plným nástrah – a přece se mi zdálo, že v některých ohledech jsme si naopak velice podobní. Jaká to ironie, která nás svedla dohromady, a z kdysi téměř nepřátel učinila... nu, nezašla bych tak daleko, abych tvrdila, že přímo přátele, ale rozhodně jsme k sobě nyní měli hodně blízko, když jsme byli odkázáni jen sami na sebe a Lindir mi navíc svým ošetřením bezpochyby zachránil život. A já jen doufala, že budu mít příležitost mu tuhle laskavost někdy oplatit.

Nějakou dobu jsme jeli docela mlčky a i les kolem nás mlčel, ovšem nebylo to příjemné ticho. Připadalo mi podivně stísněné, dusivé... jako pavučina omotávající se okolo nic netušící oběti... a já si nemohla pomoct, abych si nepředstavovala ty odporné osminohé bestie, jak se plíží mezi stíny, přikrádají blíž a blíž, číhající toliko na vhodný okamžik, než na nás zaútočí...

„Vidíš něco podezřelého?“ špitla jsem směrem k Lindirovi, ale i tak se mi zdálo, že se tu můj hlas až hrozivě rozléhá, stejně jako praskot jehličí a drobných větévek pod kopyty našich koní a vrzání kožených částí naší výstroje.

„Nic...“ odvětil po chvilce, ale podle toho, jak zněl, tak na něj ta tíživá atmosféra také notně doléhala. „Je to tu docela mrtvé... Stromy jsou suché... zčernalé... a i tráva vyhlíží jako sežehnutá ohněm...“

To mne sice nijak zvlášť neuklidnilo, ale utěšovala jsem se aspoň tím, že jsme zatím nenarazili na žádné známky pavučin. I když kdoví, napadlo mne vzápětí, třeba má Temný pán ještě strašlivější služebníky než ty obrovité pavouky, akorát my se o nic dozvíme, až když bude příliš pozdě.

„Řekla bych, že se asi nemusíme bát nějakého pronásledování... vždyť kdo zdravého rozumu by se sem za námi hnal?“ konstatovala jsem a Lindir si skepticky odfrknul.

„A co takhle vojáci krále, kterému hněv často zdravý rozum zakalí? Či se ti snad jeví v pořádku, čeho se na tobě dopustil?“ byl tím stále značně rozezlen. „Již to nám mělo lecčehos napovědět, když se ani neobtěžoval zúčastnit vaší svatby! A já ještě naivně věřil, že mu v tom zbránil jeho zdravotní stav! Ale kdo to mohl jen tušit?! Obzvláště když ti daroval královninu korunu na znamení své přízně?“

„A proč by také neměl?“ byla tentokrát řada na mně, abych se hořce ušklíbla. „Vždyť to bylo tak symbolické! Koruna elleth, kterou kázal zabít, na hlavu té, kterou již také odsoudil k smrti! Jsem si jistá, že se tím notně bavil!“ Stejně jako se nepochybně bavil společností Almiel a zároveň vědomím, že jakmile se o tom dozvím, postarám se, aby se dostala z jeho dosahu.

Opravdu se dalo o někom takovém tvrdit, že se mu nedostává zdravého rozumu? Či snad to všechno pramenilo z hloubi jeho šílenství? A bylo tu potom vůbec něco, co by nás před ním mohlo ochránit?