126. kapitola

    „Gelmir se zmínil, že prý jsi krále požádal o svolení opustit Eryn Galen... vážně jsi chtěl odjet?“ napadlo mne se zeptat, když jsme si dopřáli krátkou zastávku, během níž mne Lindir přiměl se důkladně napít a něco málo pojíst, to prý abych se co nejdříve vzpamatovala z té velké ztráty krve.

„Ovšem,“ přitakal a já se hned cítila ještě o něco provinileji, za to že jsem mu ten odjezd tak zkomplikovala. „A chystal jsem se tě vzít s sebou, neboť mi bylo jasné, že se tu kolem tebe děje cosi krajně podezřelého, a chtěl jsem mít jistotu, že budeš v pořádku,“ dodal vzápětí a já se na něj vděčně pousmála.

„Nečekala bych, že kvůli mně budeš jednou takhle riskovat...“ přiznala jsem poněkud zahanbeně. „Když jsi mne tu střetnul po mém návratu, tak jsi mi dal dost jasně najevo, že tu nemám co pohledávat...“

„To jsem ještě netušil, že se s Thranduilem budete brát. A měl jsem vážné obavy, abys mu zase nepopletla hlavu jako předtím. Nedokážeš si představit, jak šílel, když tě tu po svém návratu nenalezl...“ připomněl mi s lehkou výčitkou.

„Opravdu?“ hlesla jsem, třebaže jsem o tomhle už něco málo věděla od samotného Thranduila. „Ty ale přece víš, že jsem tehdy rozhodně neměla v úmyslu mu ublížit.“

„Někdy i správné pohnutky dokážou jednoho přimět jednat chybně,“ prohodil Lindir, načež se krátce zasmál. „Myslím, že tehdy udělal dojem i na svého otce! Neboť když se rozlícený vřítil do síně a dožadoval se na něm odpovědi, kam tě nakázal odvézt, a k tomu přidal pár poznámek typu, jak si mohl něco takového dovolit, a že jestli se ti něco přihodilo, pak ať zapomene na to, že měl kdy syna, docela jsem se bavil tím ohromeným výrazem na králově tváři. Bylo zřejmé, že s ním nikdy předtím takhle nehovořil – ostatně jestli si vůbec kdo kdy dovolil s ním takto hovořit – a než se na něj rozzuřeně osopil, jak si jen troufá se takto chovat, připadalo mi, jako kdybych v jeho očích zahlédnul strach.“

„Strach?“ zopakovala jsem po něm zaraženě, neboť tohle byla další z emocí, o níž jsem pochybovala, že je jí král schopen.

„Ano,“ trval však Lindir na svém. „Z toho, že by se mu Thranduil mohl vzepřít... a že by ho dokonce mohl svrhnout z trůnu. To proto ho neustále kritizuje a snižuje jeho sebevědomí, to aby nezjistil, že je silnější než on a nemá nejmenší důvod ten jeho útlak déle snášet.“

„Ale pokud jsem tomu porozuměla správně, pak si za tuhle rebelii vysloužil akorát tak trest...“ pravila jsem, poněkud smutná z pomyšlení, že kdyby se tehdy Thranduil vzepřel docela, pak mohlo být všechno jinak a já teď nemusela prchat nepřáteli zamořeným hvozdem. A ačkoli mne každý další krok vedl vstříc svobodě a bezpečí, zároveň jsem se tím vzdalovala našemu synovi, kterého jsem si ani na chvilku nesměla pochovat, a já se obávala, jestli se mi ještě kdy naskytne příležitost to dohnat.

Co když má cesta skončí teď a tady, v tomhle Valar zapomenutém lese? Co mu o mně asi bude Oropher jednou vyprávět, až se na mě Legolas zeptá? Že jsem zemřela kvůli němu? Bylo by mu tak podobné zasít v té nevinné duši černé semínko viny, které se jednou rozroste v mocný keř plný trnitých šlahounů, každý z nich schopný rozdrásat jeho mysl a srdce do krve. Ne, nemohla jsem dopustit, aby Legolas dopadl stejně jako Thranduil, tahle historie se nesměla opakovat, za žádnou cenu!

„Kéž by ho tehdy sesadil!“ neubránila jsem se hořkému povzdechu a Lindir mi konejšivě sevřel rameno.

„Možná by to i udělal, kdyby ovšem nebyl pološílený obavami o tebe,“ řekl tiše. „Navíc se nedá říct, že by tato neklidná doba byla zrovna ideálním časem pro podobně razantní změnu. Ano, uznávám, že král se chová naprosto zavrženíhodně, jenže se obávám, že nyní je zapotřebí spíše jeho nemilosrdného chladného kalkulu, jeho schopnosti taktizovat, odhalit slabiny nepřátel a zavčasu udeřit, než Thranduilovy empatické soucitné povahy, byť spravedlivé a zásadové. Domníváš se, že kdyby stanul v čele armády, tak by si věděl rady? Že by se dokázal postarat, aby nepřítel jeho rodnou zem nevydrancoval a obyvatele v ní nezotročil či rovnou dokonce nepobil?“

„To já nevím…“ přiznala jsem poněkud zkroušeně, že ve svého prince nemám větší důvěru.

Jenže přestože jsem nepochybovala o tom, že jednou z něj bude mocný panovník, nepřipadalo mi, že je na tak odpovědnou pozici připraven už nyní. Vždyť nedokázal zajistit ani bezpečí svých vlastních lidi... a mě.... jak by potom zvládnul ochránit celé království? Ne, nevinila jsem ho z toho, neboť on zatím ani nebyl v postavení, aby mohl učinit víc, a jeho otec jej pro jeho nadcházející roli též trestuhodně opomněl připravit. Byl až příliš zaslepen svými sobeckými záměry, než aby si uvědomil, že jeho syn, nikoli on, bude jednou tvořit budoucnost jeho říše a pokud chce mít jistotu, že vůbec nějaká bude, pak by mu měl ukázat, jak se stát schopným panovníkem, takovým, který umí vést svůj lid, sjednotit ho a motivovat v době války, a během období míru se postará, aby jeho království prosperovalo.

Ale jak by mu Oropher mohl něco takového předvést, když jediné, co znal, byl útlak a teror, absolutní poslušnost vyžadovaná z pozice moci, nikoli získaného respektu, zastrašováním a intrikami namísto otevřeného čestného jednání. Jak by ho mohl poučit o tom, že je někdy lepší se poradit s ostatními, když on sám nemíval ve zvyku někdy někomu naslouchat a pokud snad ano, pak to bylo akorát pár svým nohsledům, kteří ovšem zpívali tutéž písničku, které on s takovou oblibou naslouchal. Písničce svého ega, již nemohlo nic přehlušit, ba ani hlas svědomí, pokud ovšem vůbec nějaké měl.