127. kapitola

    „Možná máš pravdu,“ připustila jsem neochotně. „Ale co až bude po válce? Přece vážně nevěříš, že bude Oropher někdy ochoten mne akceptovat? To raději zavrhne svého syna, než by takovou potupu svého rodu dopustil!“ prorokovala jsem nevesele.

„Kdoví co bude po válce... zda pro nás vůbec nějaké potom bude...“ byl Lindir ještě o poznání méně optimistický než já. „Vždyť nepřítel je každým dnem silnější a neshody mezi Eldar i mezi jednotlivými rasami tomu jen napomáhají. Obávám se, že pokud se v tomhle boji nebudeme schopni sjednotit a vytáhnout proti Temnému pánovi společně, pak se nikdo z nás žádného zítřka nedočká.“

„Ale kdo něco takového dokáže?“ povzdechla jsem si. „Sjednotit rody, které jsou rozděleny pradávnými spory, jejichž původ již mnohokráte již ani nikdo nepamatuje? Přimět je zapomenout na staré křivdy a vést je coby jednotnou armádu vstříc vítězství... Či záhubě...“

„Někdo jistě. Pokud by Gil-galad dokázal najít společnou řeč s králem Edain Elendilem, pak je většina rodů bude následovat...“ nastínil Lindir možnou cestu, jen aby ji vzápětí zavrhnul. „Ovšem ti dva jsou jako pár hřebců v ohradě, hrdí a neústupní! Věru netuším, co by jim mohlo otevřít oči, aby pochopili, že žádný z rodů není natolik silný, aby tento konflikt mohl ustát bez cizí pomoci!“

„Vždyť Gil-galad se zdál být poměrně přístupný argumentům. Nevěřím, že by někdo mohl mít potíže se s ním domluvit, pokud bude hovořit rozumně,“ podivila jsem se, neboť až dosud mi připadalo, že je tento ellon nad všechny malicherné půtky povznesen a jediným jeho cílem je zničení Temného pána a jeho přisluhovačů jednou provždy.

„Nu, věz, že i tak vznešení ellyn mají své chyby... hranice, které odmítají překročit, byť by to bylo pro blaho jiných,“ konstatoval Lindir prostě, z čehož jsem vyrozuměla, že o tom jejich sporu ví něco víc.

„A co tu neshodu vlastně způsobilo?“ snažila jsem se tomu přijít na kloub, ale můj společník naneštěstí usoudil, že se nehodí, aby se ta záležitost probírala za jejich zády. „Tohle by ti musel zodpovědět jeden z nich, já se k tomu necítím být oprávněn,“ odbyl mne a já to respektovala.

Ostatně jestli se v pořádku dostaneme do Imladris, tak se můžu zkusit zeptat rovnou lorda Elronda, jenž měl beztak ke Gil-galadovi blíže než Lindir, a tudíž by o tom mohl vědět podstatně víc. Pokud ovšem nebude podobně tajnosnubný jako on, čímž samozřejmě mou zvědavost akorát podnítil.

„Měli bychom se opět vydat na cestu...“ pronesla jsem bez valného nadšení. Jistým mým delikátním partiím bylo totiž rozhodně lépe na zemi než na hřbetě Celebra, jelikož však nebylo zbytí, chtěla jsem si tu cestu aspoň odbýt co nejrychleji.

„Dobrá,“ přitakal léčitel, ale předtím, než mi opět galantně pomohl nasednout, což jsem ve svém stavu vážně oceňovala, se mě neopomněl přeptat, zda nepociťuji nějakou ostrou bolest nebo se mi nezdá, že se mé rány mohly opět otevřít. Vsadila bych se, že nebýt v divočině, tak si to prověřil sám, ovšem takhle mu to zřejmě nepřipadalo nejmoudřejší.

„Jsem v pořádku,“ pospíšila jsem si ho přesto ujistit, tvář horkou rozpaky. „Jak je to vůbec vážné? To, co mi udělal Gelmir,“ upřesnila jsem to celkem zbytečně.

„Nic, co by se časem nezhojilo. Ale přirozeně by byl teď vhodnější klid na lůžku a pravidelný přísun tekutin, tohle tvému uzdravování zrovna moc neprospěje,“ posteskl si a já ho znovu ubezpečila, že je mi vzhledem k okolnostem docela dobře.

Tak úplně pravda to ale nebyla, neboť hlava mne ukrutně třeštila, celé tělo jsem měla v jednom ohni a zároveň mě co chvíli roztřásla zimnice. Léčitelovým bystrým očím to zřejmě neuniklo a když mi pozorně přehodil přes ramena plášť od Indis, s vděčným pousmáním jsem se do něj zachumlala.

„Jak daleko je to ještě k řece?“ vyptával se při té příležitosti, podle všeho rozhodnutý sledovat ji až k hranicím, což se mi sice nijak zvlášť nezamlouvalo, ale ani tentokrát se mi nechtělo mu líčit, k čemu tehdy v Imladris došlo.

„Již moc ne,“ odvětila jsem a říkala si, že to musím zvládnout. Přece jsem se dokázala vzchopit i tenkrát po tom otřesném zážitku s Belegem, nebyl tedy důvod, proč by tomu mělo být nyní jinak.

Což o to, nějakou dobu mi to odhodlání i vydrželo, ale čím déle jsme jeli, tím malátnější jsem byla a kromě toho, že se mi mezitím udělalo špatně od žaludku, tak mi navíc začalo dost nesnesitelně hučet v uších a nebýt Celebra, který se i bez mého přičinění držel v těsném závěsu za Lindirovým koněm, daleko bych se nejspíš nedostala.

Ještě chvilku... Ještě chvilku.. snažila jsem zůstat při vědomí co nejdéle, neboť mi bylo jasné, že jakmile léčitele požádám byť jen o kratičkou pauzu, budu ho pak obtížně přesvědčovat, že mi nic není a můžeme opět vyrazit. Ještě chvilku... opakovala jsem si pořád dokola, jako nějakou mantru, prsty křečovitě zabořené do hřebcovy hřívy, ale i tak jsem měla obavy, abych nesklouzla dolů, natolik slabé jsem měla ruce i nohy, má mysl jeden obrovský temný vír, který hrozil, že mne co nevidět vtáhne dovnitř.

Ještě chvilku... prosila jsem v duchu Valar, aby mi dodali sílu, protože to poslední, co jsme teď potřebovali, bylo podobně nevhodné zdržení. Nevím, zda mne slyšeli, neboť to hučení mezitím zesílilo natolik, že bylo takřka ohlušující, a těsně předtím, než mi Celebrova hříva vyklouzla z ochablých prstů a já se nezadržitelně řítila k zemi, jsem si uvědomila, že ten pronikavý zvuk je burácení divoké řeky.