120. kapitola
„Cože chceš?“ vydechla Indis ohromeně. „Copak jsi docela přišel o rozum?! Vždyť se podívej, v jakém je stavu! Ne, to je naprosto vyloučené!“ nebyla s jeho záměrem ani v nejmenším srozuměna.
„Věř mi, že si jsem jejího stavu vědom lépe než-li ty! Ale naneštěstí nám nic jiného nezbývá!“ trval na svém Lindir, zatímco já jim naslouchala, stále příliš slabá, než abych jim dokázala dát najevo, že je vnímám. A že rozhodně nemíním odjet pryč a nechat tu svého syna Oropherovi napospas! To po mně prostě nemohl nikdo chtít!
„Vždyť právě porodila, teď s ní nemůžeme hýbat! Natožpak ji vléct kdovíkam! A co její chlapeček?! Ten je přece na nějaké cestování příliš malý!“ snažila se mu to Indis rozmluvit, avšak marně.
„Tak dost už!“ utnul nekompromisně její argumenty. „Věz, že kdyby to nebylo nezbytné, tak bych to ani nenavrhnul! Ale tady prostě zůstat nemůže, copak to nechápeš?!“ udeřil na ni a Indis na chviku skutečně zmlkla, zřejmě jak o jeho slovech přemýšlela.
„Dobře, tak ji přesuneme do jiné místnosti. Tady v paláci je dost nepoužívaných prostor, kde ji můžeme skrýt, než se král uklidní,“ navrhla posléze, ale Lindir to ihned kategoricky zamítnul.
„Jakmile vyjde najevo, že zmizela, tak palác bude prvním místem, které prohledají! A potom už bude zhola nemožné dostat ji pryč! Ne, musíme jednat okamžitě!“ prohlásil natolik rozhodným tónem, že se Indis zdržela dalších protestů. Její výraz však musel hovořit za ni, neboť si léčitel pospíšil ji uklidnit. „Ona to zvládne, věř mi! Je daleko houževnatější, než vyhlíží!“ ujišťoval ji a já v jeho hlase zachytila náznak vřelosti, jako kdybych mu přese všechny ty potíže, které jsem mu způsobila, přece jen přirostla k srdci.
„Ty se s ní znáš už delší dobu, není-liž pravda?“ hádala Indis, ale dál se nevyptávala, skoro jako kdyby věděla, že by se jí odpověď nemusela zamlouvat. „Kam ji chceš vůbec vzít?“ zeptala se namísto toho, ale Lindir ji odbyl, že čím méně toho ví, tím lépe pro ni, kdyby ji náhodou později někdo vyslýchal.
„A je to pravdu nutné? Sice tuším, kam jejího synka odnesli, ale rozhodně si nemyslím, že nám ho dají jen tak,“ vyjevila mu Indis své pochybnosti, avšak její odpor byl podstatně slabší než předtím. Akorát jsem si nebyla jistá, jestli ji přesvědčila Lindirova umíněnost a nebo jí na tom jen nezáleželo natolik, aby se s ním dál dohadovala.
„Proto ho také hodlám nechat tady,“ přiznal léčitel a jeho hlas prozrazoval, že ho to samotného mrzí. „Nic mu tu nehrozí a až se princ navrátí, tak už se o něj postará. Nás by cestou jen zdržoval, nemluvě o tom, že by to pro něj bylo zbytečně riskantní.“
„Ty je chceš rozdělit?!“ zdála se Indis ještě více v šoku než předtím. „To přece nesmíš!“
„A máme snad na výběr?!“ utrhnul se na ni Lindir netrpělivě. „Tobě asi stále nedochází, že jí jde o život! Copak nevíš, jak skončil Amras?! A Haldir?! Ti byli králi také nepohodlní, a tak se jich zbavil! A nemysli si, že s Lothíriel snad bude mít nějaký soucit jen proto, že mu povila vnuka! Ostatně jestli sis toho nepovšimla, tak Oropherův rod se nemůže pyšnit krásami ellith a to z jednoho prostého důvodu! Že nikdy nežijí dostatečně dlouho!“
„Tak to není!“ křikla na něj ta elleth, zjevně pobouřená všemi těmi obviněními. „Všechno akorát překrucuješ a z pár nehod a nešťastných úmrtí vyvozuješ naprosto nesmyslné závěry!“
„Vážně? Myslím, že pár jedinců by s tebou zásadně nesouhlasilo! Kdyby se ovšem král mezitím nepostaral, aby už nikdy nepromluvili!“ poznamenal Lindir uštěpačně a jelikož už byl zřejmě se svým ošetřováním hotov, požádal Indis, aby mu pomohla mne obléct.
„Tady ale žádné šaty vhodné na delší cestu nejsou! To bych musela do princových komnat, kde zůstala většina jejích věcí!“ namítla a její slova mi připomněla, že prince už nejspíš nikdy neuvidím... ne, pokud tady zůstanu, o to se Oropher nepochybně postará...
„To ne, tím bychom na sebe akorát upozornili! Co kdybys jí dala nějaké svoje šaty? Stejně se musíš taky převléct, protože v tomhle bys venku dlouho nevydržela! A zkus vzít i něco málo k jídlu, cestou se to bude hodit!“ instruoval ji, čímž jí připravil další šok.
„Cože?! Já s vámi přece nikam nejedu!“ zaprotestovala okamžitě.
„Že ne?“ nechápal Lindir její rozhodnutí. „To tu chceš po tom všem ještě zůstat?! Copak nevíš, jaké nebezpečí ti tu hrozí?! To je čirý nerozum!“
„Teď přeháníš!“ nezdálo se, že by ji dokázal přesvědčit. „Poslyš... seženu ti nějaké oblečení... a i ty zásoby... ale s vámi nepojedu, na to rovnou zapomeň!“
„Rozmysli si to ještě!“ odmítal se léčitel tak snadno vzdát. „Copak si neuvědomuješ, že až bude Lothírielino zmizení odhaleno, ty budeš první podezřelou?! A přece tu chceš zůstat?! Co si od toho slibuješ?!“
„Tomu bys nerozuměl...“ zamumlala Indis a já si vzpomněla na její slova, že už se o svou budoucnost postarala. Byl tohle snad ten důvod, proč tak tvrdošíjně odmítala odjet?
„Myslím, že tomu rozumím velice dobře,“ oponoval Lindir a jeho hlas zněl v tu chvíli skoro soucitně. „Jenže se obávám, že si děláš naděje zcela zbytečně...“
