114. kapitola

    Den nato jsem Indis požádala, jestli by mi Elrondův dopis nemohla přečíst ještě jednou. Zejména jsem se těšila na tu pasáž o Almiel, které prý manželství s Glorfindelem viditelně svědčí, a i kapitán se kupodivu zdá být v jejich svazku spokojený. Jen některé ellith, které si na něj tajně myslely, jí od té doby nemohou přijít na jméno, avšak naštěstí se zdržují otevřených projevů nepřátelství, a tak to Almiel nemusí nijak zvlášť trápit.

Elrond dokonce psal, že mou přítelkyni snad konečně přestaly trápit noční můry o někdejším choti, přinejmenším už si k němu přestala chodit pro bylinky, které přinášely bezesný spánek, a já bych se tomu ani nedivila. Protože pokud se Glorfindel jen trochu snažil neopakovat své chyby z Gondolinu, pak nebyl důvod, proč by se s ním po boku neměla Almiel cítit dostatečně bezpečně, aby mohla svou minulost nechat jednou provždy spát.

A co víc, lord dokonce vyjádřil podezření, že by se jejich svazek mohl záhy dočkat požehnání od Valar v podobě společného potomka. Moc jsem jim to přála, neboť přesně tohle ti dva potřebovali, aby se zacelily poslední jizvy na jejich duších, a já nepochybovala o tom, že si ve svých nových rodičovských rolích povedou výtečně. Vždyť si oba na ten zázrak museli počkat tak dlouho, že si teď tu radost jistě nenechají ničím a nikým zkalit.

Byla jsem za ně ráda... a trochu jsem jim i záviděla, neboť já nyní vedle sebe neměla nikoho, s kým to vše sdílet, a ještě jsem už dopředu trnula, kolik času mi král dopřeje, než mi mého malého lístečka, jak jsem si našeho synka navykla volat, sebere. Samozřejmě jsem se proti tomu chystala protestovat, avšak bez princovy podpory jsem si mnoho šancí nedávala a má naděje, že se snad stihne vrátit dřív, než k tomu vůbec dojde, slábla každým dnem.

„Stále žádné zprávy o princi?“ vyzvídala jsem se zatvrzelou pravidelností na Indis, ovšem její odpovědi zůstávaly neměnné. A rovněž tak její mlčení, kdykoli jsem se pokoušela zvědět něco víc o tom jejím plánu.

„Však uhlídáte,“ bývalo zpravidla to jediné, co mi na to řekla.

Pak tu ale byly i dny, kdy neudělala ani to, jako kdyby byla myšlenkami někde docela jinde, a přestože se mi přirozeně s ničím nesvěřila, zdálo se mi, že ji něco trápí. Kdykoli jsem se však zeptala, ihned to zamluvila a nebo to sváděla na mou přecitlivělost. Pravda, čím pokročilejší mé těhotenství bylo, tím jsem byla náchylnější k náhlým změnám nálady a také má trpělivost vzala notně za své, ale v tomhle jsem se určitě nemýlila.

Ostatně i já byla každým dnem ustaranější a protože jsem neměla, komu se svěřit, dusila jsem to nezdravě v sobě. Veškeré své obavy z budoucnosti, všechnu tu nejistotu, zda je princ dosud naživu a co s námi bude, to vše mi nedopřávalo pokoje a někdy toho na mě bylo už tolik, že jsem pochybovala, zda to břímě ještě dokážu unést. Tehdy mi více než kdy jindy chyběl uklidňující dotyk mých dýk a onen slib, jenž jsem Thranduilova dala, se zdálo čím dál obtížnější dodržet.

Proto když mne jedné noci znenadání přepadly první bolesti, zpočátku jsem svou společnici ani nevolala a jen jsem si je vychutnávala, tak jako doušky vzácného vína, po němž jsem již dlouho prahla. Nevím, kolik času jsem tak strávila, jestli jsem si mezitím dokonce párkrát nezdřímla, než se ty křeče vystupňovaly natolik, že jsem Indis raději upozornila. A ani tehdy ne proto, že bych je snad nedokázala snést, na to se bolest stala během těch yénů mou až příliš důvěrnou přítelkyní, jen jsem chtěla mít jistotu, že vše probíhá v naprostém pořádku a nic nebude zanedbáno.

„Oh, Valar...“ vydechla Indis, jakmile ke mně přispěchala, a já v jejím hlase rozpoznala stopy paniky. „Pročpak jste mi neřekla dříve? Vždyť máte lože celé od krve! A nechtějte mi tvrdit, že jste to zaznamenala až nyní!“ vyplísnila mne, avšak za její nevlídností se skrývaly spíše obavy než hněv. A sotva poslala jednoho z vojáků z chodby, aby okamžitě přivedl Gelmira, pospíšila si zpět ke mně, aby mi v rámci možností převlékla lůžko a já tak nemusela ležet na mokrém.

„Děkuji ti, Indis,“ ocenila jsem upřímně její péči a přestože jsem měla vůči její společnosti během těch uplynulých týdnů mnohdy silné výhrady, nyní jsem za ni byla vděčná. Dokonce natolik, že když se králův léčitel konečně objevil a poslal ji pryč, aby mu nepřekážela při práci, hned jsem proti tomu protestovala.

„Však nebudu daleko, má paní,“ ubezpečila mne Indis a pokud jsem si to jen nenamlouvala, tak hleděla rychle opustit místnost, zřejmě ještě dosti rozrušená z mého stavu.

Gelmir trpělivě vyčkal, dokud za ní nezaklaply dveře, a teprve potom obrátil svou pozornost na mě. „Pokud byste si to přála, mohu Vám dát tišící prostředek na tu bolest,“ nabídnul mi nezúčastněným hlasem, než započal se svou prohlídkou.

„Děkuji, ale to nebude zapotřebí,“ hodlala jsem za všech okolností zůstat při plném vědomí, protože jsem tomu ellonovi nijak zvlášť nedůvěřovala. A jak se ukázalo hned vzápětí, byly mé instinkty ohledně něj zcela správné.

„Nu ovšem, že se vůbec ptám,“ odtušil suše. „Nějak mám stále tendenci pozapomínat, s kým mám co do činění. Však se ještě ukáže, nakolik tě tvůj vojenský výcvik zocelil. Protože, má drahá, porodní bolesti jsou prý nepodobné čemukoli jinému, a věř mi, že než bude po všem, tak ještě pár hodin uplyne... Dost možná to budou ty nejdelší hodiny v tvém životě. Ale být tebou, tak si je i tak náležitě vychutnávám, protože věz, že budou tvé poslední...“