117. kapitola

    „Cože?“ nevěřila jsem svým vlastním uším. Tohle že byl ten ellon, který se před Indis holedbal svou loajalitou vůči princi? A přitom sotva nastaly potíže, tak radši rychle vyklízí pole!

Jenže na druhou stranu nebylo to snad to nejrozumnější, co mohl udělat? Vždyť proti králi a jeho lidem by stejně nic nezmohl, jen by riskoval, že dopadne jako Amras! A přestože jsem se nemohla tak docela ubránit zklamání nad jeho chováním, protože jsem od něj prostě očekávala víc, ani jsem mu to nedokázala zazlívat. Koneckonců mi nic nedlužil... tak proč by měl kvůli mně dávat všanc svůj život?

„A jak král na tohle jeho přání reagoval?“ vyzvídala jsem a v duchu si říkala, jak neveselý bude princův návrat domů!

Všichni, které měl rád, kterým věřil, budou pryč... a on tu zůstane sám napospas svému despotickému otci, jenž je schopen naprosto čehokoli, jen aby dosáhnul svého. Tolik jsem si přála, abych mohla svůj osud ještě zvrátit, ale stále mne nenapadalo, jak by se mi to mohlo podařit, a čas neúprosně plynul...

„Zatím se zdá, že ho nechá jít. Beztak mu tu není k užitku a akorát hrozí, že by mohl začít strkat svůj nos do věcí, po kterých mu nic není!“ měl Gelmir zjevně na všechno odpověď.

A tak jsem se rozhodla využít příležitosti a zeptat se ho na Indis, třebaže se nezdálo pravděpodobné, že by mi ta informace mohla ještě k něčemu být. Jenže jakkoli byl ten ellon až dosud sdílný, tímhle dotazem jsem ho zjevně nepotěšila, neboť si dal dosti načas, než se mi na to uráčil něco říct.

„Proč se o ni staráš?!“ opáčil značně nepřívětivě a to i na jeho obvykle nepříjemné způsoby. „Snad nedoufáš, že ti pomůže?“

„To ne... ale připadalo mi, že má dost blízko ke králi, tak mne to zaujalo...“ zdůvodnila jsem to a jestli jsem si do té doby dělala aspoň mizivé naděje, že bych tu elleth mohla přece jen pohnout k soucitu, jeho slova tomu učinila rázem přítrž, natolik byla plná despektu.

„Tak blízko ke králi pravíš?“ ucedil s patrným znechucením. „To si možná myslí ona! Ale až s ní král skončí, bude ještě litovat, že to nenechala být! Přílišná všetečnost se nevyplácí!“

Tohle nebylo zrovna uspokojivé vysvětlení, avšak na to, abych snad naléhala, jsem začínala být až příliš unavená. Čehož si ostatně povšimnul i Gelmir. „Neměla by ses zbytečně vyčerpávat mluvením. A zkus mezi jednotlivými záchvaty odpočívat, přece jen to ještě chvíli potrvá.“

Možná se mi to jenom zdálo, ale připadalo mi, jako kdyby ho ta skutečnost těšila, aspoň v jeho hlasu zaznívalo cosi jako zadostiučinění. I tak byl však příjemnější než dusivé ticho, které se rozhostilo potom, ticho plné nevyřčených hrozeb a napětí, v němž každé mé bolestivé syknutí znělo neskutečně hlasitě, stejně jako zběsilý tlukot mého srdce, vyplašené ptáče, kterému zanedlouho nemilosrdně zakroutí krkem.

„Neuděláš to hned, že ne?“ zmohla jsem se na bojácný dotaz. „Chtěla bych si ho ještě pochovat... říct mu...“ A tady se mi hlas navzdory mému úsilí zlomil a já se raději odmlčela, abych se před tím bezcitným ellonem zbytečně neponižovala.

„Co bys mu chtěla říct?“ zajímalo ho a já se zhluboka nadýchla, abych nejprve dostala své emoce pod jakous takous kontrolu, než mu odpovím.

„Že ho miluji... že ho oba milujeme... A že je tím největším zázrakem, který se mi v životě přihodil...“ vypravila jsem ze sebe přerývaně, zatímco jsem bojovala proti slzám, které se mi zatvrzele draly do očí.

„Dojemné!“ ocenil to Gelmir uštěpačně a já si říkala, jak skvěle se ke králi hodí... oba totiž byli zcela bez srdce!

„Původně jsem ti chtěl dovolit ho poprvé nakrmit, ale král byl zásadně proti a to i poté, co jsem mu sdělil, že by to pro jeho vnuka bylo nejlepší,“ pokračoval, jeho hlas věcný, prost jakéhokoli citu. „Zdá se, že je mu tvůj sprostý původ opravdu trnem v oku. Ale nemusíš mít obavy, že to dítě zůstane o hladu dlouho. Neboť Jeho Veličenstvo najalo hned několik kojných a také chův, aby se postaraly o všechny jeho potřeby.“

 „A co až bude potřebovat svou mámu?“ zeptala jsem se stále tím protivně přiškrceným hlasem, jak jsem se zoufale snažila potlačovat svůj pláč. „Už dávno jsem přestala doufat, že bych kdy mohla... a přesto nám Valar požehnali... Prosím... tak strašně moc bych si ho chtěla podržet... Aspoň na malou chvíli... Přece nemůžete být tak krutý, abyste mi i tohle odepřel... Vždyť se to nemusí nikdo dozvědět...“ žadonila jsem nesouvisle, čímž jsem Gelmira akorát ještě více znechutila.

„Lhát a podvádět?! Tohle více než cokoli jiného potvrzuje tvůj nízký původ!“ neměl se mnou ani špetku slitování.

Mé staré já by mu okamžitě odseklo, o kolik jsou oni dle něj lepší, když rozšiřují všechny ty lži o mně, když lžou o Amrasovi a kdoví, co dalšího mají ještě na svědomí. Ale ušetřila jsem si tu námahu. Jednak jsem zrovna musela rozdýchávat novou sérii křečí a pak... Pokud už mi nezbývalo příliš času, nač ho marnit něčím tak malicherným a zbytečným?