116. kapitola

    „Tohle mu přece nemůžete udělat! Vždyť už přišel o svou matku! A král mu to navíc neváhal klást za vinu, ačkoli věděl…!“ Tady jsem se zadrhla a chvilku jsem rozdýchávala další sérii křečí. „Jak mu to mohl udělat?! Vlastnímu synovi! Jak ho mohl tak bezcitně týrat?!“ dokončila jsem stále dosti přerývaně svůj výbuch spravedlivého hněvu.

„Ale dítě…“ zdál se být Gelmir skoro znechucený mou naivitou. „Copak snad existuje lepší způsob, jak někoho ovládat, než skrze pocit viny? Vlastně je to docela příhodné, neboť se králi zdálo, že si princ poslední dobou dovoluje až přespříliš. Tahle rebelie se musí co nejdříve zarazit… a on je pevně přesvědčen, že právě ty, respektive tvá smrt, k tomu dopomůže.“

„Co tím chceš říct?!“ otázala jsem se s neskrývanými obavami.

„Že pokud se princ skutečně navrátí, jsem připraven mu odpřisáhnout, že jsme pro tvou záchranu udělali, co bylo v našich silách. Měla jsi veškerou možnou péči, to tu ostatně dosvědčí každý, avšak stesk po tvém choti se značně podepsal na tvé psychice i zdraví… A když jsi kvůli tomu postupně přestala i jíst a stala se pouze stínem sama sebe, dalo se vůbec považovat za zázrak, že aspoň váš syn se narodil v pořádku…“ nastínil mi léčitel jejich plán a mně se sevřelo srdce bolestí, když jsem si představila, jak by se asi Thranduil musel po tomhle sdělení cítit.

„Tohle se vám nepovede! Princ nemá jediný důvod, proč by se měl za můj konec vinit!“ odsekla jsem přesto, ovšem podle Gelmirova vědoucného zasmání se mi ho ani na okamžik nepodařilo zmást.

„Že ne? Kdyby byl chrabřejším bojovníkem a zdatnějším velitelem, pak by se z výpravy, kam ho král poslal, navrátil mnohem dříve a mohl tak zavčasu předejít nejhoršímu… To jen jeho politováníhodná neschopnost a laxnost způsobila tu tragédii...“ zdálo se, že se tím ten ellon vyloženě baví, a já nedovedla pochopit, jak se někdo s tak nenávistnou povahou mohl stát vůbec léčitelem.

„Proč tohle děláte?! Copak ho chcete už docela zničit?! To vám nestačí, že se mne zbavíte?! Proč ho k tomu všemu ještě musíte takhle trýznit?!“ křikla jsem na něj rozčileně.

„Neboť ani on není bez viny! Vždyť se na celém tom podvodu též podílel, jestli ho dokonce neinicializoval! A za to zasluhuje přísný trest!“ prohlásil Gelmir nesmiřitelným tónem a já pochopila, že tohle vážně nemá smysl mu zkoušet vymluvit.

„A co mu hodláte říct o Amrasovi?“ optala jsem se namísto toho. „Také mu budete vyprávět ty pohádky o tom, jak jsem ho svedla, a tím ho zničila?! Protože vězte, že takovému nesmyslu by on nikdy neuvěřil, na to nás oba až příliš dobře zná!“ pronesla jsem s opovržením, což bylo asi tak to jediné, na co jsem se ještě zmohla.

Ne tedy že bych pod přikrývkou soustavně netahala za to zatracené obinadlo v naději, že přece jen povolí, ale krom toho, že mne z toho už notně rozbolely svaly v noze, jsem si tím prozatím nijak výrazně nepomohla. Ještě jsem zvažovala, zda by nestálo za pokus se rozkřičet o pomoc, ale obávala jsem se, aby mne Gelmir neumlčel dřív, než by mi někdo stačil přispěchat na pomoc. Nemluvě o tom, že nebylo příliš pravděpodobné, že by se vůbec někdo ukázal. Na to jsme byli až příliš daleko od běžně používaných prostor a pak, i kdyby mé volání přece jen někdo zachytil, copak tu v paláci zbyl ještě vůbec někdo, kdo by mi byl ochoten pomoci? Kdo by mi uvěřil, až bych spustila o tom, že mne tu chtějí zabít?

Nepochybně by to bylo bráno jako hysterický záchvat těhotné elleth, která je napůl šílená bolestí a už je z toho všeho dosti mimo. Ostatně jestli si i další Eldar v paláci vyslechli ten stejný příběh jako Indis, nejspíš mě rovnou považují za značně labilní, přesně jak to říkal Gelmir králi. A nebo o mně mají tak nízké mínění, že by pro mě nehnuli ani prstem. Ne, zdálo se, že v tomhle jsem opět jednou odkázána pouze sama na sebe, jenže ať jsem si lámala hlavu sebevíc, nenapadalo mne zhola nic, čím bych se mohla zachránit.

„Princi o Amrasovi samozřejmě vyjevíme pravdu,“ ujistil mne léčitel blahosklonně, jako kdyby si vážně myslel, že mne tohle uklidní. „Jako princův přítel považoval za svou povinnost ho osobně zpravit o tvém skonu a připojit se k jeho oddílu v boji, když již nemohl sloužit tobě, a naneštěstí byl cestou k němu překvapen a zahuben nepřítelem.“

„Hezký příběh,“ ocenila jsem jejich pohotovost a ač se mi to příčilo, musela jsem uznat, že to znělo až znepokojivě pravděpodobně. Ano, Amras by zcela jistě neseděl v paláci a nečekal pasivně na princův návrat tak jako já.

„A co mu hodláte říct o Lindirovi? Nezdá se vám, že těch nehod se tu poslední dobou stává až podezřele mnoho?“ snažila jsem se nahlodat jeho přesvědčení, ale na to byl Gelmir až příliš sebevědomý, než aby si vůbec připouštěl možnost nějakého pochybení.

„Nevím, odkud pochází tohle tvé vědění, avšak mohu tě upokojit, že ten tvůj Lindir je dosud naživu,“ zdál se být léčitel lehce překvapen mými slovy a já okamžitě pocítila nový záchvěv naděje. Naneštěstí to však netrvalo dlouho. „A nemyslím si, že by sis o něj musela dělat starosti, protože pokud jsem tomu vyrozuměl  správně, tak již požádal krále, zda by mu povolil návrat do Imladris...“